Neváhali a mnohdy nasadili vlastní život, aby pomohli druhým. Všichni hlavní aktéři následujících sedmi příběhů jsou autory mimořádných činů. Právě proto je redakce Sedmičky zařadila do ankety s názvem Sedm statečných. Je jen na čtenářích, koho zvolí v premiérovém ročníku hlasování největším hrdinou Brna za rok 2009.
1. Kamila Ondrášková: Odrodila dítě na D1
Minimálně jeden, ale dost možná i dva životy najednou zachránila letos v červnu policistka Kamila Ondrášková, která pracuje na Dálničním oddělení Chrlice. Přestože do té doby znala porody jen z vyprávění a školních příruček, na dálnici u motorestu Rohlenka byla rázem jednomu z nich pořádně blízko. Nezalekla se a v „polních podmínkách“ odrodila chlapečka.
„Začátkem června jsem se vracela s kolegou na služebnu do Chrlic. Pod mostem u Rohlenky na 206. kilometru dálnice D1 ve směru na Brno jsme si všimli odstaveného auta. Nemělo zapnutá výstražná světla a ani nebylo označené trojúhelníkem. Proto jsme zastavili,“ vypráví Ondrášková příběh, na jehož konci byl nový lidský život.
Když přišla policistka k autu, uviděla mladou ženu za volantem. Právě jí praskla plodová voda. Ondráškové tak nezbylo nic jiného, než se ujmout role „porodní báby“. V pár okamžicích začala řidička rodit. „Byla už vidět hlavička. Musela jsem jí pomoct, i když jsem to nikdy v životě nedělala. Zatímco kolega hlídal druhé dítě, které sedělo v sedačce, postupně jsem chlapečka odrodila. Pak jsem si ho dala k uchu a zjišťovala, jestli dýchá. Najednou zakuckal, což byla známka toho, že žije. Pupeční šňůru už přestřihli záchranáři, kteří dojeli ve chvíli, kdy byl klučina na světě,“ popisuje policistka hodně netradiční porod. Matka i dítě jsou dnes v naprostém pořádku. Díky duchapřítomnosti mladé policistky.
2. Aleš Tvarůžek: Vytáhl muže z ohně
Ve stejný okamžik, kdy loni v říjnu narazilo auto s řidičem do sloupu na 190. kilometru dálnice D1 u sjezdu na Bohunice, zabrzdil u havárie Aleš Tvarůžek. Společně s dalšími zachránci se pustil do vyprošťování muže zaklíněného za volantem. Nebál se a nasadil do záchrany cizího života ten svůj. Přestože se z havarovaného auta začalo kouřit, nepřemýšlel ani vteřinu, jestli řidiči v bezvědomí pomůže, nebo ne.
„Každou vteřinu hrozilo čím dál víc, že nabouraný vůz exploduje,“ vzpomíná Tvarůžek na dramatické chvilky. Benzin z proražené nádrže se po několika sekundách dostal až k rozžhavenému motoru. To už měli Tvarůžek s dalším pomocníkem Jaroslavem Haráskem zraněného muže z auta téměř vytaženého. V tu chvíli se ale ozval výbuch. Plameny Haráska popálily v obličeji, ale amatérští záchranáři se nenechali vystrašit. Zabrali a zraněného muže z posledních sil z hořícího auta vytáhli.
„Při záchraně života jsem si ani neuvědomoval, že to auto může vybouchnout. Třepal jsem se, až už bylo po všem,“ říká Tvarůžek, kterého i s Haráskem nominovali hasiči na Zlatý záchranářský kříž, tedy cenu pro lidi, kteří se vlivem nešťastných náhod stali hrdiny. „Svědkové nehody potvrdili, že kdyby přišla pomoc jen o chvíli později, řidiči hrozilo, že v autě uhoří,“ zdůrazňuje mluvčí jihomoravských hasičů Jaroslav Haid.
3. Libor Weiser: Zachránil sebevraha
Nebýt policisty Libora Weisera, který jel s kolegou k obci Kobylí na Brněnsku, mohl sebevrah na mostku dokončit to, s čím začal. Weiser ho ale vrátil zpátky do života. Byť muž zdálky vypadal, jako by už byl po smrti. „Ležel za zábradlím na úzkém betonu. Na krku měl přivázaný bílý špagát, který připomínal elektrický prodlužovací kabel. Jeho smyčka byla na horní trubce zábradlí,“ říká Weiser, který jako první vysedl z auta a šel tělo zkontrolovat. Když se k němu shýbl, zjistil, že žije. „Ptal jsem se ho, co na mostě vyvádí. On se na mě podíval a zoufale řekl, že chce zemřít. Že má velké dluhy, žádnou práci a už neuživí rodinu,“ opakuje Weiser slova muže, který věřil, že smrtí své problémy vyřeší.
Tíživá životní situace dohnala nešťastníka až k mostu. Skočit z něj nechtěl, toužil se zabít ve spánku. Proto přelezl zábradlí a lehl si. Myslel si, že usne, a když se ve spaní pohne, spadne z mostku a zemře. Délku provazu vyměřil tak, aby nedopadl na zem. Policista, který se s žádným sebevrahem do té doby ještě nikdy nesetkal, věděl, že s ním musí co nejvíc mluvit. Hovořil s ním proto o rodině. Dozvěděl se, že muž je otcem dvou dětí. Sebevrah mu dokonce ukazoval i jejich fotografie. Tehdy Weiser vycítil, kde je jeho slabé místo.
„Měl děti rád, miloval je. Ptal jsem se ho, jestli si dokáže představit, co by tomu řekly, kdyby se dozvěděly, že je po smrti,“ vypráví Weiser.
V tu chvíli se v sebevrahovi něco zlomilo. Postavil se a přelezl zábradlí zpět na silnici. Na cestě už v tu chvíli byly posily a lékaři, kteří si pak muže převzali a odvezli na vyšetření do psychiatrické léčebny. Pouze díky brněnskému policistovi, který sebevrahovi pomohl, mají jeho dvě děti pořád živého tátu.
4. Jaroslava Jančíková: Pomohla přes mobil
Lidský život se dá zachránit i po telefonu. Letos v lednu to dokázala Jaroslava Jančíková z operačního střediska jihomoravské záchranky. „Na tísňovou linku zavolal otec, který našel svou nevlastní dvacetiletou dceru v koupelně. Ležela na zemi a byla v bezvědomí,” popisuje začátek telefonátu Jančíková.
Otec hledal dceru už nějakou chvíli předtím. Nebyla ve svém pokoji a nikdo netušil, že šla do koupelny.
„Tvrdil, že dívka velmi špatně dýchá. Proto jsem musela zahájit resuscitaci po telefonu,“ říká Jančíková.
Dívka v bezvědomí se v koupelně nadýchala plynu z karmy. Plynu, který není cítit. „Poradila jsem jejímu otci, aby mladou ženu vytáhl z koupelny a položil ji na zem. Vysvětlila jsem mu, jak má do příjezdu posádky masírovat srdce a dávat umělé dýchání. Důležité bylo, aby jí dokázal stlačit hrudník stokrát za minutu. Po telefonu jsem mu udávala tempo. Vždy po čtyřech minutách otec masáž přerušil, správně podle rad zaklonil hlavu a do úst dvakrát vdechl celý obsah plic,“ popisuje Jančíková, co všechno musel muž udělat.
Otec svou nevlastní dceru nakonec skutečně zachránil a záchranka ji následně mohla odvézt do nemocnice. Hlavně díky dobrým radám Jančíkové.
5. David Barta: Nedopustil harakiri
„Nic podobného jsem ještě neviděl,“ říká brněnský strážník David Barta při vzpomínce na pětadvacetiletého sebevraha. Ten se chtěl začátkem května v Horově ulici v Žabovřeskách zabít podle vzoru japonské rituální sebevraždy harakiri. Jen místo meče použil dlouhý kuchyňský nůž.
Vytáhl ho z batohu a začal se řezat. Nejprve do krku, pak naznačoval, že se bodne do břicha. V tu chvíli už ale na místě byla hlídka strážníků. Barta neváhal ani vteřinu a rozběhl se k zakrvácenému mladíkovi. „Jakmile mě uviděl, běžel po kolejích směrem k centru města. Kolega mu mezitím zkřížil cestu autem. Muž se zastavil, přiložil nůž na krk a začal se zase řezat. Křičel také, ať mu jdeme z cesty,“ vzpomíná Barta. Aby si mladík ještě více neublížil, strážník se zákrokem zbytečně neotálel. Přiskočil k němu a odzbrojil ho. Už zklidněného ho pak předal lékařům.
Psychiatři zjistili, že si mladík kromě osmi nepříliš hlubokých řezných ran téměř nic neudělal. Díky strážníkovi Bartovi na to psychicky nemocný muž neměl čas.
6. Kateřina Zoufalá: Zpátky do života
Život se nemusí jen zachraňovat. Některým lidem ho lze i částečně vrátit. Například těm na okraji společnosti, mužům a ženám bez střechy nad hlavou. Právě o takové se od letošního ledna zajímá Kateřina Zoufalá z Brna.
Reakce lidí bez domova jsou různé. Mnohdy se diví, že si jich na ulici vůbec někdo všiml. „Bezdomovce oslovuji na ulici, ale chodím za nimi i do chatových oblastí za Brnem. Když na ně promluvím, chovají se různě. Ale vždy se mému zájmu diví. Většinou chtějí peníze. Snažím se jim vysvětlit, že ty pro ně nejsou v té chvíli důležité. Potřebují totiž jídlo, pití a horkou koupel,“ tvrdí Zoufalá.
Několika bezdomovcům zachránila dokonce život. Našla je totiž nemocné, prokřehlé zimou a vyhladovělé. Kdyby je neodvedla do některého z denních center, která se o lidi bez přístřeší starají, možná by zemřeli. „Nikdo by nevěřil, co s takovými lidmi udělá obyčejná sprcha. Když přijdou do denního centra, jsou špinaví, páchnou a stojí shrbeně. Po horké sprše vyjde z koupelný nový člověk. Čistý a sebevědomý,“ dodává Zoufalá.
7. Jiří Buček: Zachránil jeskyňáře
Jiří Buček je profesionální hasič z Brna. Několik let je navíc šéfem jihomoravských hasičů-lezců. Oheň hasit umí, ale jeho parketou je hlavně zachraňovat lidské životy na laně. V kariéře se mu to povedlo už mnohokrát. Jeden z povedených zásahů si připsal nedaleko propasti Macocha loni v prosinci.
„Voda zaplavila jeskyňářům vchod a nemohli se dostat ven. Abychom se k nim mohli dostat, museli jsme snížit hladinu vody. Naštěstí to mělo dobrý konec. Uvízlí lidé v jeskyni ani nevěděli, že mají odříznutou cestu zpátky. Zachraňovat jsme je začali hodně brzo a oni se z jeskyně nakonec dostali suchou nohou,“ vypráví Buček.
Uvízlí amatérští speleologové byli při záchranné akci v horních patrech jeskyně. „Měli jsme strach, aby se nevraceli zpátky, protože by zřejmě uvízli a nastal by problém. Byli by kompletně mokří a zřejmě by ve vodě čekali bůhvíjak dlouho, než voda opadne,“ vysvětluje Buček.
Záchranné akce v jeskyních nebývají jednoduché. Už kvůli tomu, že cesty v nich jsou spletité a na některých místech nefungují ani vysílačky. Stejně jako tentokrát. „Museli jsme udělat princip tiché pošty. Funguje to tak, že projdu jeskyní tam a zpátky a udělám záchytné body. Pak se domluvíme a připravíme ústní spojení. Informace se předávají od hasiče k hasiči,“ říká Buček. Přestože zachránil už bezpočet životů, je skromný a za statečného se nepovažuje. „Nejsem hrdina, dělám jen svou práci,“ říká Buček. Brněnský hasič tak opakuje věty, které od policistů, strážníků, záchranářů i hasičů, kteří někdy někomu pomohli, zaznívají nejčastěji.
