Bajajův život plyne s řekou Dřevnicí

Jedním ze Zlíňanů, kterým uplynulý rok 2010 přinesl nejvíc, je osmašedesátiletý spisovatel Antonín Bajaja. Zařadil se mezi pouhých šestnáct českých spisovatelů, kteří kdy získali prestižní Státní cenu za literaturu. „Ve společnosti mých předchůdců, jako jsou bratři Čapkové, Jaroslav Seifert, Ludvík Vaculík, Milan Kundera nebo Josef Škvorecký, je mi trochu úzko,“ přiznává Bajaja, kterého ocenil ministr kultury za jeho poslední román Na krásné modré Dřevnici. Právě tato říčka, která má k modré daleko a většinou je kalně hnědá, určovala jeho život od dětství. A vlastně ještě dříve. Už když se Bajajův dědeček po první světové válce přistěhoval do Zlína z Ameriky, postavil si na náměstí hotel Balkán a nechal si ho obložit kamínky z řeky Dřevnice. Bajajův otec, lékař, si později na nábřeží Dřevnice postavil vilku s ordinací. Tady u řeky malý Antonín vyrůstal. Dnes bydlí v bytě, kde kdysi jeho tatínek léčil nemocné. Bydlí tu sám, jen se dvěma kočkami. O svém soukromí a rodině spisovatel mluví jen velice nerad. Podle něj to není potřeba. „Vlastně jsem to všechno napsal ve svých knížkách, v románech Duely a Zvlčení,“ vysvětluje Bajaja.

* Kvůli vydání nového románu jste prožil docela hektický rok 2010. Souhlasíte?

Ano, ale nestěžuji si. Dřevnice za to stojí. Docela mě těší, že mnoho lidí žijících daleko za zlínskými humny zaznamenalo, že Zlín má kromě Bati i řeku.

* Co čekáte od nového roku 2011?

Zklidnění. Jak člověk stárne, stále víc mu chybí přítomný čas, který se pořád zrychluje. No a pokud se ke stárnutí přidá vámi vzpomenutá hektičnost, stanete se cestujícím, co uhání expresem a za okny se mu míhá neuchopitelná krajina. Máte jen vzpomínky - časové konzervy. To bych nechtěl.

* Některé příběhy z vašeho nového románu jsou úsměvné, při jiných mrazí. Třeba, že děti byly v padesátých letech propagandou tak zmanipulované, že udávaly své rodiče. Je cílem knížky i tento odstrašující moment - abychom nezapomněli?

Kniha má působit jako celek. Úsměvně i mrazivě. Jako důvod k zamyšlení nad matoucími otázkami, ale taky jako zdroj poučení. Z příběhů nemůžeme vypreparovat žal, tím bychom je ochudili o radost. Vše se navzájem vyvažuje a umocňuje. František Listopad v anketě Lidových novin o knížce mimo jiné napsal, že „je veselá i smutná, jak to má být a jak to je“. A co se týká nezapomínání či předávání zkušeností, to se sice děje, ale nepostřehnutelně. Protože lidé po tisíciletí opakují pořád stejné chyby a mají tendenci dělat z grázlů hrdiny, z masakrů vítězství, z loupeží chvályhodné zásluhy a tak dále. Lidstvo, bojím se, je nepoučitelné. Zlepšit se může jen každý sám za sebe. Věčná otázka zní: Jak na to?

* V době totality jste pracoval jako zemědělský inženýr. To asi nebyla vaše vlastní volba.

Vysoká škola zemědělská byla jednou ze škol, kam se mohl dostat i synek z buržoazní rodiny. Z otcovy strany mám sedlácký kořínek umocněný navíc láskou k přírodě. Byl jsem například iniciátorem zákona na ochranu zvířat proti týrání. A tak mi nebylo proti vůli, že se stalo zemědělství na dlouhou dobu součástí mého života. Vůbec toho nelituji, ty roky byly obohacující, bez nich bych nenapsal svou nejmilejší knihu Duely. Kam se hrabou odkysličené dýchánky literárních salonů.

* Co vás na psaní baví nejvíc?

Psaní mi dává jen chvilkovou radost, a to v okamžiku formulace myšlenky, zachycení nálady nebo dotyku tajemství, které nás přesahuje. Ta radost někdy hřeje, někdy mrazí.

* Nedávno jste řekl, že knížkami se mohou uživit jen celebrity, které sepisují a vydávají kuchařské recepty. Není to příliš skeptický názor?

Jde o nadsázku. Prodeji knih pomáhá jejich zfilmování, což je trochu případ Michala Viewegha. Ten je jediný, co se u nás uživí psaním beletrie. Problém je mnohem složitější. Kromě lákavějších způsobů poučení a zábavy je tu fakt, že ve srovnání s anglicky psanou produkcí je náš trh trpasličí. Dost mě znepokojily výsledky mezinárodních testů, které odhalily podprůměrnou čtenářskou gramotnost českých dětí. To je zlá předpověď pro literaturu malého národa.

* Román Na krásné modré Dřevnici má spoustu ohlasů. Jaký vás potěšil ze všech nejvíc?

Jedna starší paní z Českých Budějovic mi mimo jiné napsala: Vaši knihu mám na stolku a zrovna ji čtu podruhé. Dopis už jsem nenapsala několik let. Tak děkuji za knihu moc.

* Chystá se vydání vašeho nového románu v zahraničí?

Pár pasáží už je přeložených do ruštiny, němčiny a angličtiny. Mluvit o vydání celé knihy by bylo předčasné. Zvlčení zatím vyšlo ve čtyřech zemích, chystá se v dalších dvou.

Foto popis| patriot. Antonín Bajaja spojil svůj život se Zlínem. Také díky tomu vznikl jeho román Na krásné modré Dřevnici, za který získal Státní cenu za literaturu.