Rozumíte tomu, proč chtějí lidé slézat Everest, i když je to tak nebezpečné?
Rozumím jejich potřebě a vůli zkoušet sami sebe. Když jsem dělal rozhovor s reportérkou Reuters, přinesla mi fotku své 68leté matky v Himalájích. A pak se také zeptala, proč si myslím, že lidi lezou na vysoké hory. Tak jsem jí řekl: podívejte se na svou matku. Kolik 68letých žen sedí doma, nešťastných, že nežijí naplno?
Hodně. Ale vaše matka tu není jen proto, aby se starala o vnoučata. Pokud jí dá výlet do Himalájí pocit naplnění, ať tam jede, i přes ten risk. Kvalitu života nemůžete měřit jen podle času. Hůř chápu lidi, kteří stráví celý život ve sklepě před počítačem a nic nezažijí.
Váš nový film vzpomíná na skutečné události z května 1996. Verzí, co se tehdy na Everestu přesně stalo, existuje víc. Z které jste vycházeli?
Náš scénář je složený z několika perspektiv, nejen z jedné jako ta slavná Krakauerova kniha (Peklo blízko nebe). Ta je skvěle napsaná, ale on u těch tragédií přímo nebyl, hodně toho špatně pochopil a vůbec byl dost zmatený.
Já jsem měl to privilegium poslechnout si nahrávky rádiové komunikace Helen Wiltonové ze základního tábora. Ukázala nám i fotku nalezeného těla jedné z obětí, kterou nikdo neviděl. Ty nahrávky jsme prošli mikroskopicky, rozebírali jsme, kdo a proč co říká, jak to říká. Nikdo neví, co se tam dělo. Každý ve své knize popsal jen svůj zážitek.
Vy jste tedy chtěl být co nejvíc objektivní?
Chtěl jsem vyprávět reálný příběh, podle toho, jak jsem ho pochopil. Samozřejmě, když máte A a C, musíte nějak doplnit B. Nechtěl jsem ale vytvořit falešné hollywoodské drama, kde by každá postava dostala velký emocionální moment. Během natáčení scény telefonického rozhovoru umírajícího horolezce a jeho ženy jsem hercům řekl, aby se drželi zpátky.
Nechtěl jsem to ještě víc dramatizovat. Ale také jsem odmítl postavy přikrášlovat, ukazujeme i chyby, které udělaly, jejich aroganci. Nikdo z jejich příbuzných si nestěžoval. Myslím, že je zobrazujeme s pochopením a soucitem. Někdy naše největší chyby vycházejí z dobré vůle. Jak řekl John Lennon nebo kdo, cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly.
Čí nápad bylo natočit film ve 3D?
Můj. Když jsem stál v základním táboře Everestu a obhlížel lokace, dostal mě ten objem a nesmírnost Himalájí. Snažil jsem se na diváky přenést onen pocit ohromení i sevřeného žaludku, který máte, když Everest vidíte. Ve 3D to líp pochopíte.
Před Everestem jste natočil jiné drama podle skutečných událostí Hluboko, v němž šlo o přežití v hlubinách oceánu. Nyní sledujete lidi, kteří se snaží přežít na nejvyšší hoře světa.
Mám rád kontrasty. Na Islandu, mé rodné zemi, je vše kontrastní. Buď nemáme žádné světlo, nebo jenom světlo. Počasí se mění tak šestkrát za den. Neustále jsme konfrontováni s protiklady, a to pak přejde i do naší povahy.
Střet přírody s člověkem je vaše oblíbené téma. To také vychází z vašeho islandského původu?
Jistě, boj člověka s přírodou jsem zažíval každý den cestou do školy. Ovšem ne každý Islanďan je nutně tak outdoorový typ jako já. Miluju ježdění na koni.
Vezmeme padesát, šedesát koní, k tomu šest, sedm lidí a jedeme na pár týdnů k vulkánům. Čtrnáct hodin denně jsem v sedle. Když se pak vrátíte domů, jste sice unavení, ale taky naprosto znovuzrození, dobití energií na celou zimu. Všechny blbosti z filmového byznysu dostanete z hlavy.
Vy chováte koně?
Ano, máme jich asi osmdesát nebo devadesát.
Je to výnosnější než režírování?
Dřív bylo, ale teď už ne. O koně se stará hlavně moje žena. Ale začal jsem jezdit, když mi byly dva roky. Víc času jsem strávil ve stájích než ve škole. Myslím, že příroda je v nás zakořeněná mnohem hlouběji, než si uvědomujeme. Podívejte se na staré sci-fi filmy, které si představují, jak to bude vypadat v roce 2015. Podle nich bychom měli jezdit v létajících autech. A přitom města jsou teď plná bicyklů. Lidi potřebují pohyb, vzduch. Vždycky se k přírodě vracíme.
Nebo se nám ona připomene, třeba v podobě islandské sopky, která v roce 2010 narušila dopravu nad Evropou.
Moc se mi líbilo, když Island zastavil svět a hora, jejíž jméno nikdo neuměl vyslovit, všem zkazila dovolenou. Já se narodil na místě, kde jsou sopečné erupce běžné. Nejsme v nebezpečí, ale jsme si vědomi síly přírody. Island může být prdel světa, odkud chodí prdy, ale žaludek všichni sdílíme. Holt dokud nás nesmete tsunami nebo vulkán, nedochází nám, že jsme vydáni na milost přírodě.
Na Islandu prý lidi nad lávou grilují. To je ukázka místního odvážného ducha?
Já sám bych teda nad sopkou negriloval. Nevím, jestli by mi steak s vulkanickou příchutí chutnal. Ale je pravda, že jsme šílenci. Rok či dva jsme si mysleli, že jsme ti nejlepší finančníci na světě, než se vše sesypalo.
A teď jsme zase zpátky ve hře. Jsme jiní než Skandinávci, ti jsou socialističtější a organizovanější. Mně se islandská povaha líbí, aspoň pořádáme dobré party. Hudební scéna je u nás opravdu živá, na tak malou zemi. Island je také dobré místo na žití a vychovávání dětí.
