Letos slaví Kristova léta. Za symbolický zlom v životě to však nepovažuje. Nenápadný básník Miroslav Černý.
Učí na univerzitě a úspěchy slaví na literárním poli. U vydavatelství Perplex mu vyšly už tři básnické sbírky s názvy Krajina v samotách slova, Kámen Kondora a Runová haiku. Jako první přeložil do češtiny staroseverské Ságy o Hervör a králi Heidrekovi.
Vystudoval anglistiku a bohemistiku na ostravské filozofické fakultě. Po několika letech učitelování na opavském Mendelově gymnáziu se na svoji alma mater vrátil a učí studenty katedry anglistiky. Je autorem skript do předmětu Úvod do studia gótštiny a jeho texty otiskl časopis Host, Literární noviny i almanachy Cestou, Od slowa ke slovu, Opava City / Poezie v otevřeném prostoru a mnoho dalších.
Holky na básničky nebalím
Za nejvýznamnější události v životě však nepovažuje vydání svých básní, ale spíše zlomy v soukromí. „V bodech to jsou rozvod rodičů a krásně prožité dětství u prarodičů ve Vlaštovičkách. Možnost studovat doma i v zahraničí, získání přátel a lásky na celý život, narození syna a dělání tvůrčí práce, která mě naplňuje,“ uvádí Černý.
Pro hodnocení společenských změn si nepřipadá jako ten pravý. „Pokud se nepletu, tak se za dob mého dětství nedaly pořídit thajské nudle. Ty miluju a je to pro mě běžná, leč příjemná možnost dnešní doby,“ říká s úsměvem Černý.
O tom, jak se z kluka jednadvacátého století stane básník, umí mluvit dlouho. „Samovolně. Vždycky jsem rád a hodně četl, stejně jako lidé okolo mě. O literatuře a poezii jsme často mluvili, pak už to byl krůček k tomu vyzkoušet si psaní na vlastní pěst,“ vzpomíná na své básnické začátky.
Film Jak svět přichází o básníky zanechal v lidech stereo-typní názor, že báseň rovná se klíč k ženskému srdci. „Na básničky jsem holky nikdy nebalil, alespoň ne cíleně. Moc nevěřím, že to ještě funguje,“ tvrdí Černý.
Prosadit se ve světě poezie je podle něj poměrně těžké. „Pochopitelně hrálo velkou roli štěstí, než mi vydali mé sbírky. Začalo to tak, že jsem několik textů poslal do časopisu Host. V okamžiku, kdy byl rukopis sbírky hotový, vždy byl poblíž někdo, komu se básně líbily a považoval za smysluplné přivést je na svět,“ líčí cestu básní na pulty knihkupectví.
Napsal tři sbírky a každá je jiná, vznikla za jiných podmínek a v rozdílných rozpoloženích mysli i těla. Všech tří si nesmírně váží. „První je prostě první, zkoušel jsem si na ní různé polohy psaní, od krátkých čtyřverší až po náznaky básní v próze. Je hodně osobní a zakořeněná v tomto kraji. Druhá sbírka je jakýmsi básnickým deníkem z cesty po Jižní Americe, je z ní cítit touha po exotice. Sbírka třetí je pokusem skloubit východoasijskou básnickou formu s inspirací čerpající ze symboliky starého germánského písma,“ přibližuje Černý.
Nemám rád hloupost a bezpáteřnost
Názor, že k psaní je nutná inspirace, bez které to nejde, opavský básník nesdílí. „S múzami se to mnohdy přehání. I s tím proslulým nutkáním k psaní. Existuje tolik rozmanitých přístupů k tvorbě a často s tím múzy nemají pranic společného. Moje sbírky vycházely postupně, tak, jak vznikaly. Jsou výsledkem desetiletého snažení,“ vysvětluje Černý.
Vzory na literárním nebi poezie nemá. „Z českých autorů si rád přečtu Vladimíra Körnera a Bohuslava Reynka,“ uvádí básník. K plnohodnotnému životu a pocitu štěstí mu stačí rodina, přátelé a práce.
Jeho vášní je mimo jiné cestování. „Rád a intenzivně cestuju, bez toho jednoduše nemůžu být a je mi přitom jedno, jestli vyrazím s přáteli do Rychlebských hor, nebo někam na Střední východ. Naopak nemám rád hloupost a bezpáteřnost,“ říká Černý.
Narodil se v roce se dvěma sedmičkami. Zvláštní spojitost s číslem sedm však necítí. „Mým oblíbeným číslem je čtyřka,“ reaguje rozhodně Černý.
Sedmičku však záhy nachází v psaní. „Vlastně jsem vydal celkem sedm autorských knížek. Píšu i odborné texty, publikace, učebnice a cestopis, které tvoří větší část mé tvůrčí a publikační činnosti než poezie,“ říká Černý.
