Básník, který sází stromy | E15.cz

Básník, který sází stromy

Jednašedesátiletý Jiří Janáček za svůj život zasadil kolem Budějovic přes tisíc stromů a napsal desetitisíce veršů. Deset knih vydal vlastním nákladem, v současné době dokončuje další dvě básnické sbírky.

Miluje stromy. A také ženy plnějších tvarů. V jeho staromládeneckém bytě v domě po rodičích jsou fotky, na nichž je s Halinou Pawlowskou nebo Naďou Konvalinkovou. Je plachý, ale při tématu ženy nebo poezie se naráz změní. Už třicet let pracuje v Budějovickém Budvaru jako zahradník.
„Dělám i sběrače odpadků. Mám to v pracovní náplni. Chodím kolem pivovaru a sbírám papíry. Nestydím se za to,“ popisuje muž svoji profesi.
Jeho druhým životem je poezie. Ukazuje sešity, popsané básněmi i hravými verši na způsob epigramů. Jsou o ženských jménech, budějovických ulicích. Stromech a lidech. O místech, která už nejsou, a o známých, kteří už zemřeli.
„Biskupský palác barokní tu nabarvili narůžovo. Teď bez podloubí nezmokni a neporuš své slovo“ veršuje Janáček ve sbírce Básně o Českých Budějovicích. Skoro klukovský sen uvidět své dílo v knižní podobě se mu poprvé splnil, jak říká, po něžné revoluci. Od té doby už zaplatil vydání deseti svazků. Knížky pak rozdává známým. V přípravě jsou další dvě. Budou o městech a další o zvířatech. Veselá zoologie. Do vydávání knih dává všechny své úspory. „Za komunistů to nešlo. Odevšad mi napsali, že mé básně nejsou k vydání. Teď se to opakuje, ale alespoň je mohu vydávat sám. Jsem jenom dělník, všude chtějí doktory a inženýry,“ myslí si Jiří Janáček.

Za dvacet let našel jen jednoho sponzora.

Na sbírku o městu přispěl bývalý hejtman Jan Zahradník. Štěstí ale má na lidi, kteří mu s vydáváním pomohli radou nebo spoluprací. Na výtvarníky nebo už zemřelou spisovatelku Ilonu Daňkovou. Byla jeho první lektorkou.
Janáček jí nosí na hrob květiny. Jednou hledal i hrob muže, kterého před osmi lety zabil v sebeobraně. Tehdy objevil doma zloděje, se kterým se utkal na život a na smrt. Muž měl v ruce dláto, Janáček nůž. Byl to cizí vetřelec v jeho světě. „Je to pro mě ošklivý sen. Jsem rád, že mi událost známí nepřipomínají. Dlouho po tom jsem nemohl nic napsat,“ říká básník. Soud jej tehdy zprostil obžaloby z vraždy a uznal jeho sebeobranu.
„Jeho hrob jsem už nenašel. Dal bych mu tam květiny,“ zamyslel se Janáček.

Píše od dvaceti

Začal psát ve svých dvaceti. Eseje o přírodě a pamětihodnostech má léta uložené v tvrdých deskách. Inspirovala jej Stehlíkova Země zamyšlená. A stromy. Jasany, jilmy. Dodnes je sází při cestách kolem své rodné čtvrti – Kněžských Dvorů. Má pocit, že jich nikdy není dost a že ubývají. „Beru už vzrostlé stromky z náletů, někde jsem si z nich vypěstoval celé školky. A pak je sázím. Bude jich už přes tisíc. Stromy jsou moje láska. Jednu sbírku jsem věnoval jim,“ říká Janáček.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.