Zakrvácený temný sklep, v něm hoří trámy i lidé. Nebo spíš to, co z nich zbylo. Rozsápala je zombie, do které se virtuálně převtěluje desetiletý Pavel. Ten v počítačové herně tráví i tři hodiny denně. Na Táborsku jsou dvě. V Sezimově Ústí a v Táboře. Obě se staly oblíbeným místem školáků. Za hru zaplatí pár korun a na povolení od rodičů se nikdo neptá.
Děti se mění v zombie
„Zabíjím zombíky i lidi,“ říká pravidelný host herny Pavel a proměňuje se ve Smokera. „To je zombík. Smrdí, kašle, a když se blíží, bzučí mouchy,“ vysvětluje Pavlův kamarád.
Při otázce, zda jim přijde normální vraždit lidi, ač virtuálně, se kluci zarazí. „Asi to je trochu divné. Ale je to jen hra,“ reagují a dál škrtí oběti.
Dalším štamgastem herny je dvanáctiletý Petr. Chodí sem po škole, nejradši má střílečky. „Baví nás zabíjet se navzájem“ říká nadšeně. Právě sestřelil stíhačku, jejímž pilotem byl kamarád Honza. Po půlhodince kluci odcházejí, Petr se ale vrací a na internetu sleduje klipy. „Hip hop. Ten je nejlepší,“ tvrdí školák. U počítače prý vydrží, dokud ho nepálí oči. Matka o jeho vysedávání v herně často ani neví. Za chvíli Petr počítač v herně vypíná. „Už nemám prachy,“ vysvětluje. Čtvrthodinka ho vyjde na deset korun. Za padesát tu může strávit i dvě hodiny.
Do sezimoústecké herny chodí děti ve věku osm až čtrnáct let. Podle brigádníka Pavla Vandrovce se tu vystřídá okolo patnácti dětí za den, tak pět je pravidelných návštěvníků. „Většinou chodí v partičkách,“ dodává Vandrovec.
Ztrácejí zvídavost
Počítačové hry nepovažuje za výchovné docentka Lenka Šulová, vedoucí oddělení sociální psychologie na katedře psychologie Filozofické fakulty Karlovy univerzity. Počítačové hry mají podle ní na děti převážně špatný vliv.
„U počítače si křiví páteř, kazí zrak, jsou častěji unavené, ztrácejí koncentraci, přirozenou zvídavost, energii. Navíc si zvyknou na jiný druh komunikace než v reálném životě. Následně pak neumějí fungovat v kolektivu a reagovat na nečekané podněty,“ říká. Herny rozhodně nedoporučuje.
Nesouhlasí s ní provozovatel táborské herny Tomáš Švec. „Je lepší, když děti chodí hrát do herny, než když hrají samy doma. Tak se stávají asociálními. V herně jsou spolu a řeší i jiné věci než virtuální,“ myslí si Švec, který chce, aby herna fungovala i jako klub.
Problém heren je, že děti mohou hrát cokoli, souhlas rodičů nepotřebují. „Zákon neupravuje, jaký typ her nemohou hrát,“ říká Švec. A tak i šestiletí upalují protivníky.
„Tady neselhávají herny, ale zákonodárci a rodiče,“ tvrdí psycholožka Šulová. Rodič má mít podle ní přehled, co dítě dělá, sleduje v televizi, hraje na počítači. „Rodiče vybírají hračky, filmy vhodné k věku dítěte. Stejně by to mělo být i u počítačových her,“ dodává Šulová.
Provozovateli heren Švecovi vadí, že rodiče hernu rovnou zakážou. „Ani se nepřijdou podívat, jestli je to tak špatné prostředí,“ nabádá. Jeho slova potvrzuje Martina Kašparová, která hernu synovi zakázala. „Počítač má doma, proč by měl chodit někam do herny,“ myslí si Kašparová. Nelíbí se jí, že tam děti mohou i bez souhlasu rodičů.
I to je ale podle Švece řešitelné. „S některými rodiči máme dohodu, že syn smí hrát jen omezený počet hodin.“
