„Bereš chodník a zkontroluješ krajnici,“ zaučil redaktora metař František | E15.cz

„Bereš chodník a zkontroluješ krajnici,“ zaučil redaktora metař František

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Metař čte stopy chodců. Redaktor Sedmičky strávil jeden den v Českých Budějovicích jako brigádník firmy A.S.A.

Už nikdy nebude svět jako předtím. Takový dojem mám po osmihodinové šichtě s koštětem a popelnicí na kolečkách. Po 30. březnu chodím městem a stále hledám smetí pod nohama.
Metařů je v Českých Budějovicích čtyřicet. Dvacet zaměstnává společnost s městskou účastí A.S.A. a dalších dvacet romská firma Kroka. Ta uklízí centrum s náměstím a okolím. A.S.A. ručně čistí vzdálenější ulice a zajišťuje technickou údržbu. Místa projíždí multikáry s vysavači a mechanickými kartáči. Jen jediný z metařů firmy A.S.A. má pevnou pracovní smlouvu, ostatní jsou brigádníci. Jmenuje se František Franc a bude pro dnešní den mým šéfem.
Jako každý nováček vyslechnu před nástupem bezpečnostní školení. Vyfasuji lopatu, koště, popelnici a montérky s čepicí. Z pokynů se mi na dlouho udrží v hlavě tyto: Nemést proti větru, neobtěžovat chodce a nehádat se s nimi, nesahat na sklo a injekční stříkačky holýma rukama.
Je úterý šest hodin ráno. Metařův den začíná.
Podle plánku se mám s Frantou promést od Družby po Pražské, přes Mariánské náměstí, Sady, Senovážné náměstí, po Žižkově a Průmyslové ulici až k nádraží a odtud zase nazpět. Několik kilometrů trasy. Naštěstí se rodí hezký den. Zatím je ještě tma a v Mocca baru u Družby popíjí za oknem několik posledních hostů pivo a kávu.
„Bereš chodník, hlavně zastávky a zkontroluješ krajnici pod ním. Některý hrany zametač nevezme,“ ukazuje František. Dvacetiletou praxi nezapře. Vyškoleným zrakem objeví i vzdálené pohozené papíry. Na speciální konstrukci na gumových kolech táhne popelnici. Káru z železných trubek doplňují držáky na smeták a lopatu.
Po dvou hodinách přicházíme na Mariánské náměstí, kde zaznamenávám první zkušenost. Největšími čuňaty jsou kuřáci. Celé město propadlo nikotinu. Nedopalky, rozpláclé i ty ještě kouřící, lemují lavičky, zdi domů, leží zapadlé mezi dlážděním a v trávě. Začínám mít pocit, že zákaz kouření na zastávkách prosadila mocná lobby metařů.

Okolí sochy Žižky je jedno velké smetiště

Další neřest – použité papírové kapesníky. V blízkosti hospod a laviček v parku se povalují střepy, na několika stálých místech igelitové sáčky po marihuaně. František je ale nekonečný optimista. Občas zanotuje veselé písničky z dětství, třeba Na garmošku igráli.
Kdybych mohl hodnotit rajon očima metaře, dopadne asi takto: Mariánské náměstí před ředitelstvím policie – nejvíc psích hovínek. Sady – papírové kapesníčky, pytlíčky po marihuaně, školy na Senovážném náměstí – haldy nedopalků.
Jedno z největších smetišť se rozkládá pod sochou Žižky na koni u bývalých kasáren. Po desáté dopoledne se pod ní povaluje parta mladíků se vzezřením squatterů. „Jsou tady každý den. Fetujou a dělají nepořádek. Už jsem kolikrát volala strážníky, ale nic jim neudělali,“ hlásí starší žena.
Náhodou k partě po několika minutách přijíždí hlídka městské policie. „Jako na objednání,“ kvituje Franta a k dobru dává zážitky. Před měsícem jedna dívka vylezla na sochu a sedla si na koně za Žižku. Kolemjdoucí ji fotili. Jsou ale i horší chvilky. Třeba, když metař pokárá znečišťovatele.
„Nedávno jsem jednomu mladíkovi řekl, aby sebral zahozený papír. Řekl, že mě veme tou lopatou. Nebo mi schválně hážou odpadky na zem před popelnici. Mně, kterýmu bude šedesát,“ líčí František.
Blíží se jedenáctá a vlakové nádraží. Na Žižkově třídě mě upoutá další stopa. Závěje reklamních letáků společnosti McDonald´s a další upozorňující na otevření prodejního centra kuchyňských potřeb. Jsou na nich fotky akčních cen papiňáků za 899 korun a kuchaře Petra Stupky. Jakýsi distributor jich pohodil celé balíky k domovním vstupům. Vítr je roznáší po ulici.
V jedenáct kupujeme v jídelně na konci Průmyslové ulice segedínský guláš. Nemá chybu. František rozebírá historii. Zkouší mě ze životopisů národních umělců a ze slavných městských domů. Jen málokdo dnes ví, že v roce 1924 přespal prezident T. G. Masaryk v Eggertově vile Na Sadech.

Lidi dnes neumějí žít, filozofuje muž u koštěte

Františkovým koníčkem jsou staré filmy. K technickým službám nastoupil po roce 1990, jeho původní profese je zedničina. „Lidi dnes neumějí žít. Jezdí po jednom v autech a nevidí, jak se ráno probouzejí ptáci,“ filozofuje.
Vzpomíná na metaře, který ho zaučoval. Pamatoval poválečné časy, kdy ve městě jezdily tramvaje a chodníky čistilo čtyřicet chlapíků táhnoucích dřevěné dvoukoláky. Říkalo se jim Žižkovo vojsko. Pak vzpomíná na parťáka Pepíčka, s nímž čistil celé historické centrum jen ve dvou. Měl jednu vadu. Když slyšel sanitku nebo hasiče, rozběhl se za nimi. „Jednou zahodil koště na Mariánském a běžel za sanitkou po Pekárenské až k pešunku u nádraží. Vrátil se za hodinu,“ vypráví František skoro s účastí.
Kolem dvanácté odsypáváme smetí do kontejnerů u vlakového nádraží a vracíme se zpět po protějším chodníku. Na trase, kterou jsme čistili, už leží první nové odpadky. Vypadá to skoro jako sisyfovská práce. Když přidám informace ředitele budějovické firmy A.S.A. Romana Braného o ničení betonových odpadkových košů, laviček a zeleně, je to skoro smutný příběh. Ale docela tak ne. Viděli jsme kosy poskakující v milostném tanci. Četli jsme stopy obyvatel města a míjeli dívky v jarních tričkách. Potkával jsem známé, pro něž jsem byl v metařském mundúru neviditelný. A připadal si skoro svobodný.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video