Sníh se mísí s deštěm, stromy bičuje vítr. Než se člověk vrátí z práce, už aby rozsvěcoval. Lépe je pěkně v teple, někde za okny. Léto připomíná jen stejnojmenný hit skupiny Kozatay, který se už několik let ozývá z českých rádií. „Že si nás lidé spojují s touhle písní? To je v pořádku. Proto muziku děláme, proto lezeme na pódium. Jsme rádi, že to má nějakou odezvu,“ říká Lukáš Peterka.
Nevadí, že je skladba už trochu staršího data?
Mně ne, staré písně píšu už od mládí. V hudbě nesleduju módu, taky se mi vždycky lidi kvůli tomu smáli. Hlavu si z toho ale nedělám.
Řada tehdejších smíšků už s hudbou skončila, zatímco vy stále koncertujete.
Abych se přiznal, tak to ani moc nesleduju. Pořád mě baví hrát, i když jsem měl v poslední době neplodné období. Raději jsem plodil děti. Hudba pro mě ale zůstává celoživotním koníčkem.
Taky máte za sebou spoustu písniček. To se pak příjemně skládá koncertní program.
Pořád to měníme. Hrajeme, na co je zrovna nálada. Jen pár věcí hrát musíme. Ne že bychom se chtěli srovnávat s Rolling Stones, ale oni taky musí zahrát pokaždé Satisfaction, jinak by se většina lidí cítila ošizená.
Za tolik let, co hrajete, se v kapele obvykle vystřídá spousta muzikantů.
Zrovna teď hledáme kytaristu. Přátelsky naladěného muzikanta, který umí hrát potichu a netouží hrát pořád sóla.
Proč se nerozhlédnete mezi bývalými spoluhráči?
Nemají čas s námi vystupovat pravidelně. Na zkoušce se ještě sejdeme, ale před koncertem obvolávám lidi a zjišťuji, kdo zrovna může. Jde ale jen o jednu pozici, basa a bicí jsou v pohodě. Jen kytara. Na věku ani tváři nezáleží a sólo bychom ho taky občas nechali zahrát.
Jak stíháte vy? Neznám moc koníčků, které jsou na čas náročnější, než je muzika.
Jsou i horší. Pokud se z hraní stane rutina, pak už to tolik času nezabere. Největší porci času jsem už hraní dal, moc nového nevymýšlím a na nástroje příliš necvičím. Nejsem nijak valný kytarista, raději to nechávám na druhých. Já místo toho zazpívám a zatancuji.
Jako hudebník s klasickým vzděláním rozdáváte před koncertem party, nebo taky někdy zkoušíte?
Zkoušet se musí. Mailem si ale posíláme demáče. Něco nahraju na kytaru, ostatní si to poslechnou, vymyslí svoje party a na zkoušce to pak dáváme dohromady. Někdo řekne: Hezky sis tam vymyslel kytaru, nebo: Tohle ne, s tím běž do háje a tak. Pak se skladba stmelí a ohraje.
Co texty? Píšete na hudbu, nebo je to naopak?
Jak kdy. Někdy mě napadne dobrý refrén nebo rytmický slogan. Rytmus v sobě moc nemám, proto ho obdivuju. U klasicky školených hráčů je rytmus vůbec problém.
Jak to myslíte? Nehráli nikdy na metronom?
Hráli. V praxi vás s rytmem ale nikdo moc nehoní. Je to možná chyba, ale je to tak. Jsme toho příkladem. Pak když mě napadne něco rytmického, tak zajásám. Jindy mě zase napadne pěkný nápěv… no, pěkný. Mně se líbí, zdá se mi zajímavý. Jestli to ale k něčemu bude, to se teprve ukáže.
Jste ke svým nápadům kritický?
To nevím, některé písničky ale mají třeba pět verzí. Nebo z osmi slok někdy zbudou dvě. Škrtá se a škrtá…
Škrtáte vy, nebo na vás působí síly zvenčí?
Nechávám to spíš uležet, a pak se vracím. Když mi ale někdo řekne, že je něco blbé, tak se nad tím taky dokážu zamyslet. A pak to uznám, nebo taky ne. Musím pro to mít samozřejmě důvod. Nevím, jestli to všechno znamená, že jsem sebekritický. Snažím se ale být sdílný.
Jasně, muziku každý dělá především pro sebe.
Podaná ruka je důležitá. Když lezu na pódium, tak je to kvůli někomu. Hudba je kompromis, přijatelný pro obě strany. Takový normální, zdravý kompromis. Když mi někdo řekne o písničce: tu si musíš poslechnout desetkrát, abys jí přišel na chuš… Kdo na to má dneska čas, pustit si něco desetkrát? Muzika musí být přátelská na první poslech, pak nevadí, když si tam člověk propašuje i něco pro sebe.
Muzikanti stejně jako jiní lidé často skuhrají na poměry. To bylo, je a bude. Žije se vám v současné době s hudbou líp, nebo hůř?
Každý si dnes může natlouct do počítače, co potřebuje. To je fajn. Otázkou jen zůstává, co nahrává. Na tomhle místě by měla přicházet ta sebekritika, a to je občas těžké. Jinak si nemyslím, že by muzika někam spěla. Vždycky mě zajímala pěkná písnička a je mi úplně jedno, jaký má kabát. Třeba teď jsem si koupil Demofóbii a hned se to stalo jedním z mých nejoblíbenějších cédéček. Jsou na něm strašně pěkné věci. Když někdo dělá muziku pro radost a dělá s ní radost i druhým, tak to má smysl. A jestli to je progresivní nebo pokrokové? To ukáže až čas.
Tak další situace: brnkáte si, objevíte skvělý námět, a když už se chystáte na něm pracovat, zjistíte, že není váš. Upravíte aranže, nebo jdete od toho?
Přemýšlím, do jaké míry jsou si ty věci podobné. Jestli mi to ještě projde, nebo už ne. Zrovna teď jsem si něco zpíval, vzal si kytaru a dokonce se chystal to nahrát, když jsem zjistil, že je to strašně známá písnička, která se hraje na kytaru i v hospodách. Není to záměr, ale stává se to. Pak přemýšlím, jestli změním latentní rytmus, jinak to upravím, nebo to rovnou zahodím.
Stupnice je jednou daná, na ní nic nového už nevymyslíte…
V pop-music se používá jen pár akordů, má jednoduchou harmonii, to se pak člověk trefí raz dva. Písní už bylo napsaných tuny.
Je na muzice nějaká věc, kterou nemusíte?
Nerad nahrávám. Někomu se líbí, jak se všechno vrší na sebe a písničky dostávají tvář, mě to ale nebaví, protože to zabije spoustu času. Skládat mě ale baví. I vystupovat. Jen nemusím velká pódia, mám rád menší kluby. Na oficiálních akcích jsou lidi moc daleko.
Z Karlových Varů jsou daleko i kluby.
To nás až tak netrápí, jsme nezávislí. Koncert si domlouváme i v místech, kde se obvykle nehrává. Sami si zvučíme, vybíráme vstupné, nalepujeme plakáty. Někdy je to lepší, než to nechávat na pořadatelích. Když pak člověk něco pokazí, může nadávat jen sám sobě.
To se to zvučí a koncertuje, když má jeden obchod s hudebninami, že?
Zůstávám pořád u muziky, ta mě baví. Jinak jsem špatný obchodník, kdybych prodával třeba boty, tak bych už krám dávno neměl. Otevřel jsem původně bazar, nástroje bývaly drahé. Napadlo mě to v Londýně, když jsem tam tři měsíce sedával v jedné továrně u pásu a balil kosmetiku do krabiček. Přemýšlel jsem, co budu dělat, až se vrátím do Čech. A pak jsem zapadl do jednoho bazaru v Londýně, který byl úžasný. Risknul jsem to a při učení v hudebce jsem takový krám otevřel. Pomalu to začalo dýchat a po třech letech jsem z toho měl i nějaké peníze.
V současné době neučíte, ale prý se to možná změní.
Přišel za mnou synek, abych ho naučil něco na kytaru a zjistil jsem, že by mi to celkem šlo. Uvažuju o tom, že otevřu při nějaké škole kroužek pro děti. Učit mě pořád baví. Až se namane příležitost, tak do toho zřejmě půjdu.
Kytara? Vystudoval jste violoncello.
Basový nástroj je v hudebce skvělý do malého souboru, a to je úplně jiná zábava, než jen sedět na hodině a drtit stupnice. Stačí jen zahrát Halí, belí a děti hned ožijou. Mají radost, že se něco děje. Stupnice jsou samozřejmě nutné, ale dril může přijít až pak, u těch talentovaných.
V obchodě vás obklopuje spousta nástrojů, to láká ke hraní, ne?
Strašně. Jen na to paradoxně nemám tolik času, jak to možná vypadá. Člověk si sedne a najednou zjistí, že je odpoledne pryč a na stole leží faktury a objednávky. Občas po zavíračce si ale zabrnkám.
Dokážete si představit, že byste se v životě obešel bez hudby?
Někdy si říkám, že ano, dvakrát jsem to dokonce zkusil. Pak jsem ale zjistil, že jen přežívám. Chodil jsem jako tygr v kleci. Žít bez muziky, to mi nejde.
LUKÁŠ PETERKA
* rodák z Karlových Varů
* zakládající člen kapely Kozatay a všech jejích předchozích uskupení
* zpěv, kytara, frontman, autor většiny repertoáru
* absolvent hudební konzervatoře v Teplicích, obor violoncello a učitelství hudby
* básník, skladatel, multiinstrumentalista, majitel obchodu s hudebními nástroji více na http://www.kozatay.cz
