„Bez Paluby bych v pátek plakala“
Eighties back! zní dnes loga nejednoho trendového obchodu. Jak ale vypadala léta, kdy diskotékám vládly mrkváče a DJ´s se ještě psali jako diskžokejové? Tábor patřil mezi baštu diskotékové muziky, alespoň tak to vidí ti, pro něž disko bylo a je kusem života.
„Plakala bych, kdybych v pátek nešla na Palubu,“ říká s přesvědčením i kusem nadsázky Ilona Radoňová z Tábora.„Každý pátek, když jsem přijela ze školy na nádraží, jsme se rovnou domlouvali na večer. Pátky a soboty totiž patřily diskotékám, takže doma mě do neděle moc neviděli,“ oživuje „nedávná“ osmdesátá léta Radoňová. Nejen pro ni je symbolem diskoték soběslavská Paluba.
Dýdžejové podle vlastních slov tak trochu lezli do zelí muzikantům a kapelám. Měli totiž mnoho stálých fanoušků. „V polovině osmdesátých jsme byli pro kapely obrovská konkurence,“ říká Kosťa, dýdžej, který na Táborsku hraje přes čtyřicet let.
Tábor sobě!
V osmdesátých letech bylo na Táborsku několik podniků, kterým vládlo disko. Klasika, jejíž jméno táhlo davy, byla Paluba v Soběslavi. Kromě toho několik let fungovala na Střelnici diskotéka známá jako Černá a na Žižkově náměstí už tehdy, stejně jako dnes, sídlil podnik Sedmička. V hotelu Slovan na třídě 9. května byla zase Chata. I tu jako baštu kapel později ovládlo disko. V předrevolučních letech se na sídlišti Nad Lužnicí otevřel podnik Centrum.
„Jako první jsme v Táboře měli novinky ze zahraničí. Vozil nám je totiž fotbalista František Veselý, když hrál venku. Kolikrát k nám desky dorazily dřív než do Prahy,“ vysvětluje Kosťa. Na diskotékách se tu střídalo okolo pěti dýdžejů. Hrálo se přitom téměř každý den. „Měl jsem třeba devět diskoték za týden,“ říká další z táborských dýdžejů Fany – Luboš Faic. Začínalo se pravidelně od osmi hodin večer a končilo se nejpozději ve dvě. Dýdžejové často nezůstávali celý večer na jednom místě. Vystřídat Černou a Palubu nebyl problém. Za jednu diskotéku si na začátku osmdesátých let vydělali sto korun, což bylo méně, než kolik stála nová deska.
Sledované hity
A které hity byly v Táboře v kurzu? I když každý rok přinesl svoje favority, dlouho byli oblíbení Depeche Mode, klasikou se už tehdy stal Michael Jackson. Českých písniček bylo méně. „Nebyl o ně moc zájem, mezi zahraničními byly české jako pěst na oko. A to i zvukově, zněly jinak,“ vysvětluje Kosťa.
Na každou diskotéku přitom museli dýdžejové sepsat seznam se skladbami, které budou pouštět. Česká scéna musela být zastoupená povinně. „I když kontroly nebyly přísné, člověk nemohl nikdy vědět,“ říká Fany.
„Naše hity byly Words don´t come easy, I like Chopin nebo Radio Gaga. A Kosťa nám je nikdy nechtěl zahrát dvakrát, ještě nám to dluží,“ směje se Jana Nováková, další z pravidelných návštěvnic diska. Kosťa a Fany byli „jejich“ dýdžejové. Za večer s nimi jako zdravé jádro vystřídali třeba dvě diskotéky.
Disko styl po česku
„Můj sen byly rifle Mustang, mrkváče, doma mi na ně nechtěli dát, musela jsem si na ně vydělat na brigádě v Madetě. Pak jsem si je koupila v Tuzexu za osm set, což bylo tehdy pomalu půl výplaty,“ popisuje Nováková. Táborská diskotéková móda se podle fanynek neobešla bez samovýroby. Nová vlna, jak si někteří říkali, znamenala v táborském podání dámské minišaty a černé oblečení pro pány. Výhrou byly mikiny s nápisem a se cvoky okolo. Ozdobou byly i náušnice vyráběné z víček fixů.
Vlastní zlepšováky neminuly ani dýdžeje. „Z masokombinátu jsme měli suchý led, ten se pak polil horkou vodou, a tak se dělala mlha,“ popisuje Fany. „Lidi najednou skoro do půl těla zmizeli a navíc to docela chladilo. Světla jsme si třeba dělali ze semaforů,“ doplňuje Kosťa. Překvapivé pro návštěvníky mohlo být i první setkání s UV lampou. Rozzářila bílé silonové halenky a prosvítila se dokonce až na spodní prádlo.
„Disko byla v té době pomalu jediná zábava, všude bylo narváno k prasknutí,“ vzpomíná Ilona Radoňová. „Lidé se víc chodili bavit, bylo na nich vidět daleko větší nadšení,“ uzavírá jednu nejen táborskou disko éru dýdžej Fany.
