Z dálky je slyšet povyk a svištění šípů. Muži postávající na travnatém plácku mají v rukách bambusové luky. Skoro uprostřed bujarého hloučku stojí na dřevěné trojnožce barevný terč. S železnou pravidelností se do něj zabodávají šípy, které přilétají z opačné strany kolbiště. Trefit cíl, který je velký jako monitor počítače, přitom není vůbec jednoduché. Střílí se totiž na vzdálenost 133 metrů!
Pravidla jsou jednoduchá. „Soutěží dva týmy. Dohodnou se, kolik hodin se bude soutěžit. Za zásah do středu terče jsou dva body, jinak jeden. Kdo první dosáhne jednadvacet bodů, ten vyhrál. A jde se na další kolo,“ vysvětluje Tsering, mladý muž, který má sám s lukostřelbou bohaté zkušenosti. Luk měl poprvé v ruce ve třech letech, stejně jako ostatní bhútánští kluci. Na střední škole byl dokonce národním šampionem.
Vždy, když soutěžící zasáhne terč, to jeho kolegové oslavují zpěvem a tancem. Soutěž se tak mnohdy protáhne na dlouhé hodiny i dny. Během novoročního svátku Losar trvají soutěže lukostřelců plné čtyři dny. Času je dost. „Fotbal hraješ hodinu a půl, ale lukostřelba, to je zábava na celé hodiny i dny,“ pochvaluje si jeden ze soutěžících.
Klání lukostřelců jsou obvykle součástí nejrůznějších oslav a k nim patří v Bhútánu i alkohol. Zdá se, že i „moji“ lučištníci se něčím průběžně posilňují. S přibývajícím časem a nejspíš i s počtem vypitých skleniček se stále víc a víc přibližují k terči, až stojí v jeho těsné blízkosti. Jako by je přilétající šípy vůbec nevzrušovaly. I bez alkoholu by to bylo nebezpečné, byť všichni soutěžící jsou bezpochyby skvělými střelci.
„Hráči opravdu často pijí, a tak může dojít k úrazu. Vidíš, jak sedí blízko terče? Když ale letí šíp, ani se nehnou a pozorují jeho dráhu. Jsou zkušení, většinou dobře odhadnou, kam míří,“ uklidňuje mě Tsering. Jak ale připouští, občas ke zranění přece jen dojde. Prý jako v každém sportu.
Článek vyšel v časopisu Lidé a Země
