Boj židovských umělců se smrtí v koncentráku. Baletce pomohl tanec

Od vypravení prvního z transportů, které odvážely Židy z Olomouce do koncentračních lágrů, uplyne letos sedm desítek let. Drtivá většina nelidské podmínky nepřežila, někteří ale měli přece štěstí. Zvrátit neblahý osud jim přitom mnohdy pomáhala také umělecká múza, kterou nepřestali milovat ani v době, kdy se pohybovali na tenké hranici mezi životem a smrtí.

Dvě baletky

Transportem do Terezína putovaly hned dvě baletky, které měly co do činění se scénou olomouckého divadla. Nadaná tanečnice Alice Flachová, která později zazářila na olomouckých prknech, a Roma Mertensová. Ta už naopak byla členkou baletního souboru, kde musela v dubnu 1940 skončit. Do transportu v létě roku 1942 šla i se svým ročním synem Vincencem.

Setkaly se obě ženy v terezínském koncentráku? „To se už nedozvíme. Ale víme určitě, že Alice Flachová v době, kdy Romu Mertensovou přivezli do Terezína, už v ghettu žila,“ říká Tomáš Hrbek z olomoucké židovské obce, který se zabývá osudy Židů spojených s Olomoucí.

Obě tanečnice byly ve stejnou dobu v táboře déle než dva roky. „Když přijela Roma do Terezína, bylo jí devětadvacet let a musela se starat o roční dítě. Alici bylo tehdy čtrnáct a byla ubytovaná spolu s dalšími stejně starými děvčaty. Je tedy nepravděpodobné, že by se kontaktovaly. Ale mohly se vidět, to vyloučit nemůžeme,“ přemítá Hrbek.

Žlutá hvězda

Flachová se narodila v Českém Těšíně. Její rodina se později přestěhovala do Brna, kde otec založil firmu na výrobu zipů. „Rodičům velmi záleželo na vzdělání dětí. Brzy rozpoznali hudební nadání svých dcer. Alice spolu s mladší Annou začala navštěvovat baletní školu a s hodinami tance pokračovala také v prestižní baletní škole slavného tanečníka a choreografa, charizmatického Ivo Váni Psoty,“ popisuje Hrbek.

Na židovskou rodinu ale začaly v roce 1941 neúprosně doléhat ústrky moci. Hlavně pak nařízení o veřejném označení Židů žlutou hvězdou.

„Pro Alici a Annu Flachovy to znamenalo vyloučení ze školní docházky, ale také rozloučení s baletní školou. Před blížícím se transportem do Terezína nakrátko navštěvovaly výuku po bytech, kterou organizovala brněnská židovská náboženská obec. Starší sestra Irena byla v tu dobu již v Palestině. Podařilo se jí dostat se v roce 1940 se sionistickou mládežnickou organizací na loď Patria a měla štěstí, že přežila její potopení. Z moře jí pomohl na břeh židovský voják, její budoucí manžel. Flachovi se dozvěděli o její záchraně a svatbě z telegramu zaslaného z uprchlického tábora právě v době, když se připravovali na transport do Terezína,“ líčí Hrbek dramatické osudy rodiny.

Do transportu museli také bratr Michal a babička Otýlie, která zakrátko zemřela.

Osvětimská hrůza

O krušných chvílích obou sester v Terezíně se lze dočíst v pamětech, které baletka Alice sepsala v devadesátých letech minulého století a jež vyšly v listu židovské obce Kachol
velavan.

Pro baletku bylo osudové setkání s choreografkou Kamilou Rosenbaumovou-Rónovou, která byla v terezínském domově vychovatelkou. Právě s ní spolupracovala nadaná dívka při přípravě tanečních čísel v terezínských představeních. Její mladší sestra, které přezdívali Flaška, zase zpívala.

Byly to ale jen kapky v moři hrůzy, které dívky v Terezíně prožívaly. „Po atentátu na Heydricha měla jako odvetná odstrašující akce působit poprava šesti urostlých mládenců, mezi kterými byl i přítel mé straší sestry Karel Eisinger,“ popisovala Alice Flachová.

V Terezíně Němci sčítali osazenstvo tábora, všechny vězněné vyhnali do nedaleké bohušovické doliny.

„Kroužila nad námi letadla. Nikdo nevěděl, co bude následovat. Rodinní příslušníci se vzájemně hledali, vznikl chaos. Večer nás nakonec odveleli zpět do ghetta, ale šok, který jsme utrpěli, dlouho přetrvával,“ vzpomínala Flachová.

Během terezínské etapy netušila, že může být ještě hůř. Následoval transport do Osvětimi. Baletka se nevyhnula setkání s neblaze proslulým doktorem Mengelem, ani těžké práci v lese v Kurzbachu při krutých mrazech.

Ale i v takových chvílích neztrácely ženy v táboře chuť podnikat umělecké akce, které jim dodávaly sílu přežít. Alice tak vystupovala na Mikuláše v představení.

„Kolem holé hlavy mi omotali punčochu, půjčili mi červené trenýrky a halenku, a kostým byl hotový. Mým jevištěm byla střední část žlabu, ze kterého pili koně. Během písně Zaleť sokol biely k nám se najednou otevřely dveře stáje a objevili se naši vedoucí SS včetně lékařky,“ vypráví tanečnice.

Dívka nemohla tušit, že tento zdánlivě nevýznamný střípek bude zanedlouho rozhodovat o jejím životě.

V lednu 1944 prošla pochodem smrti do koncentračního tábora Gross Rosen.

„Po deseti dnech následovala přeprava v dobytčácích do Bergen-Belsenu. Tam se Alice po mnoha útrapách dočkala blížícího se konce války, který však přinesl velitelům tábora problém. Potřebovali se zbavit svědků. Nemocné proto nahnali do izolace, kde zůstali týden bez vody a chleba. Kdo se tam dostal, neměl šanci přežít,“ líčí Hrbek.

Flachová se samozřejmě nemohla lékařské prohlídce vyhnout. „V té době jsem měla stejně jako většina ostatních vředy způsobené avitaminózou. Když mě lékařka prohlížela, řekla najednou: Tebe jsem už někde viděla. Odpověděla jsem, ano, tancovala jsem v Kurzbachu a vy jste tam byla lékařkou. Je to jen puberta, řekla, a tím mi zachránila život,“ píše Alice Flachová.

Později po válce tak mohla baletka excelovat na prknech olomouckého divadla. Její vystoupení byla natolik úspěšná, že se nakonec přesunula do Bratislavy a stala se hvězdou tamějšího baletního souboru. Její sestra Anna vyučovala na konzervatoři. Druhá z baletek Roma ani její malý syn Vincenc se z Osvětimi nevrátili.

Tajný časopis

Olomouc byla první divadelní štací i pro známého herce Zdeňka Ornesta, který se na Hané také oženil a strávil v Olomouci dvanáct úspěšných sezon. Podobně jako tanečnici Flachovou, i Ornesta osud zahnal ještě v dětských letech do terezínského koncentráku.

Tenkrát se jmenoval Ohrenstein a o děsivých poměrech v zemi se dozvídal například od staršího sourozence Oty. Ten si dotek okupace poprvé naplno uvědomil při posezení v oblíbené kavárně. Nápis na zdi sděloval, že osoby židovského původu by do podniku na kávu chodit neměly.

„Nic takového jsem dosud nikde neviděl. Tahle nařízení nebyla ještě do té doby obvyklá. Horlivý nájemce kavárny chtěl být, jak se říká, první. Zavolal jsem vrchního, zaplatil a odešel pryč. Tehdy jsem si uvědomil, že jestli chci přežít, musím odejít. Na rodinné radě jsme rozhodli, že nejdříve odejdu za hranice s bratrem Jiřím. Později měla za námi odejít maminka a tehdy desetiletý bratr Zdeněk. Maminka však byla proti a Jirka to nakonec vzdal taky,“ vzpomínal po letech Ota Ornest v knize Mraky nad Barrandovem.

O nelehkém osudu Zdeňka Ornesta psal v deníkových zápiscích také druhý jeho bratr Jiří Orten, známý básník. „Doma jsem nedělal nic jiného, než se snažil přehlušit srdce a mozek. Přes den se to dařilo, večer a v noci ne. Dnes ráno jsem odvezl Zdeňka do sirotčince,“ zaznamenal si Jiří Orten.

Ze sirotčince pak Zdeněk putoval do Terezína. „Patřil mezi chlapce z prvního domova, kterým bylo mezi třinácti a šestnácti lety. Dohlížel na ně mladý Valtr Eisinger, který je seznamoval s literaturou, ale vedl je i k vlastní tvorbě. Rozvíjel u nich schopnost formulovat denní zážitky, reagovat na skutečnost, kterou kolem sebe viděli, ale povzbuzoval je i k překročení hranic Terezína, k představám budoucího života,“ přibližuje terezínskou etapu hercova života Hrbek.

Chlapci vydávali a tajně šířili časopis Vedem. „Obsahoval literární pokusy jako básně i povídky, vtipy, eseje, reportáže, kritiky a kresby. Originální čísla časopisu se opisovala a četla po ubikacích každý pátek v noci. Ze stovky chlapců, kteří se na textech v časopise podíleli, jich přežilo patnáct,“ dodává Hrbek.

Mezi patnáctkou přeživších byl i Zdeněk Ohrenstein, který po válce přijal příjmení Ornest.