Máme schůzku v baru na Leicester Square, v jehož prosklených interiérech se pořádají oslavy londýnských filmových premiér. Dokonce i krby, v nichž vesele plápolá oheň, jsou samé sklo. Čekám, že každou chvíli vrazím do Jamese Bonda, místo toho zahlédnu hezčího a mladšího muže, zrovna si odkládá elegantní dlouhý kabát. Nemám brýle, ale jsem si jistá, že je to on. Kombinace dlouhý kabát/oblek/luxusní bar: tohle bude hráč, který se rozhodl opustit pohodlí renomované globální reklamní kanceláře, aby prorazil na neprůstřelném trhu s alkoholem – s neznámou brazilskou pálenkou.
Stoupnu si vedle něj a obrátím se na servírku: „Podáváte Yaguaru?“ „Anastázie?“ IPhone Hamiltona Loweho zmizí v kapse, potřásáme si rukou, jméno stále vesměs neznámého brazilského národního drinku zafungovalo jako poznávací šifra. „Vypadám hrozně,“ protírá si kruhy pod očima Hamilton a dodá: „Měl jsem včera zase nějaké akce, ale poprvé po dvou letech jsme konečně tento týden najali lidi, co budou místo mě chodit po barech. Nemůžu se dočkat!“
Zatímco amatérovi by mohlo noční popíjení připadat jako slibná pracovní náplň, Lowe se nemůže dočkat, že konečně prolomí cyklus: pití, pití, pití, trochu spaní, zvracení, práce, pití… a tak dokola. Černovláska v bílé košili před nás postaví dvě sklenice se žlutou tekutinou. Upiji, spokojená, že nemusím odmítnout, přestože jsem ve službě. „Příliš mnoho ovocné drti,“ zakaboní se Hamilton, ale když si znovu loknu a vesele zahlaholím: Tak to vrátíme!, polekaně se ohlédne přes rameno, ujistí se, že mě neslyšel muž za barem, a vysvětlí: „To je právě jedna z věcí, kterou nikdy nesmíš udělat. Barman je bůh!“
Nebezpečná modrá láhev
Pierre Pringuet, šéf Pernodu, vysvětloval dramatický propad vodek Absolut a Smirnoff tím, že na trh vstupují stovky nových hráčů. „Devadesát devět procent z nich nepřežije, ale stejně nám ukrajují z trhu,“ zlobil se.
Proslulému Bacardi a dalším konkurentům Hamilton přezdívá „big boys“ a přirovnává je kvůli jejich praktikám k mafii. Rok před olympiádou v Brazílii se mladému Angličanovi podařilo umístit Yaguaru v jednom předním baru v Sao Paulu. Ale objevil se zástupce Bacardi a řekl, že modrá flaška musí pryč. Hamilton byl zoufalý. Dalo tolik práce stihnout termín, měli exkluzivní láhev navrženou jeho kmotrem, proslulým designérem Brianem Clarkem, plněnou nejluxusnějším, šest let zrajícím brazilským národním destilátem, a najednou z toho nebude nic? Ale barman „mafii“ kupodivu neustoupil a prohlásil, že se mu Yaguara velmi zamlouvá a že v baru zůstane.
Hamilton očividně musí být velmi přesvědčivý. „Obzvlášť když už mám v sobě pár drinků. Vždycky vím, že si mě budou pamatovat. U salesmana je to nutné, musí vybočovat. Neříkám, že je mi to vlastní, je to spíše role, kterou musím hrát. Zatímco big boys si nejlepší newyorské barmany předcházejí luxusními výlety do Evropy, Lowe si je vědom, že na to nemá fondy. Přišel tedy s nápadem: jeho otec – reklamní guru – se v Americe léčil s prostatou, spojil se tedy s organizací, jejichž barmanky se účastní kampaně proti rakovině prsu, aby mu pomohly oslovit deset nejslavnějších barmanů. Sedm z nich si statečně nechalo (spolu s Hamiltonem) strhnout ochlupení v intimních partiích. Yaguara se stala sponzorem kampaně proti rakovině prostaty, vznikl klip a kalendář.
Vtipná akce proběhla na sociální síti a spolu s nebývalým reklamním filmem je jedním z důvodů, proč kluci během pouhých dvou let začali na internetu dýchat na krk i dlouhodobě etablované konkurenci. V počtu „followers“ jsou za Bacardi o pouhé čtyři tisíce lidí.
Jaguár naostro
Když byl ve Švýcarsku na internátní škole, Hamilton se seznámil s Thyrsem Camargem a tím pádem i s pálenkou zvanou cachaça. Když ji pak Thyrso vozil do Londýna a společně ji popíjeli v Hyde Parku, Brazilec se otočil na Angličana a řekl: Pojď, uděláme z ní brand. „Vyděsil jsem se,“ vzpomíná Hamilton. Ale po letech praxe v reklamních agenturách se k nápadu vrátil. Spolu s otcem a expertem na alkohol se vydali na brazilskou farmu onen nápoj ochutnat. Když alkoholový expert souhlasil, že nápoj vypadá nadějně, rodiny obou mladých mužů je finančně založily, protože na trhu s alkoholem i v případě úspěchu trvá dobrých pět let, než je podnik ziskový.
„Přes den jsem pracoval v agentuře, v noci jsem pracoval na Yaguaře,“ vzpomíná Hamilton. Uhnal jsem si žaludeční vředy, doktor mi řekl, že musím zvolnit tempo. Měli jsme schůzku, otočil jsem se na tátu s tím, že si budu muset vybrat. Cítil to jako já, tak jsem to risknul a začal naplno s Yaguarou.“ Deset dní před natáčením reklamního šotu, v němž děd na rodinné farmě vzpomíná, co pro něj vzpomínky kolem pálení cachaçy znamenají, Hamilton poslal scénář otci. Reklamní guru řekl, že je to v pořádku, hezké, jenom si z toho nikdo nesedne na zadek. Po pár dnech Frank Lowe zavolal znovu, radoval se, že na to přišel. Starému farmáři leží u nohou pes, to je špatně, potřebujeme, aby tam byl symbol Brazílie – živý jaguár.
„Děláš si srandu, že jo?!“ reagoval Hamilton, ale nakonec jaguára našli a natočili. „Přivezli ho náklaďákem, zvíře odmítlo vylézt ven. Čtyřicet minut ho různě lákali, a nic. Děsil jsem se, že budu muset zaplatit extra den natáčení, což by bylo drahé.“ Nakonec se tam chlápek, který ho přivezl, vyhoupl za ním. Polilo mě horko. Náklaďák se rozkymácel, jaguár zlostně a ukrutně zařval, řekl jsem si, to je konec, sežral ho, pojistka je na mé jméno, do smrti se nedoplatím. Jaguár nakonec vylezl, vešel do pokoje, ke krbu. Když jsme potřebovali, aby se otočil, hodili jsme mu flákotu masa. Režisér a kameraman si pořád hlídali okno, aby měli kudy utéct. Já vylezl na stěnu, než jsem si vzpomněl, že jaguáři lezou po stromech. Byl tam jen chlapík s uspávací pistolí. Jaguár nakonec usnul, pořád jsme mu házeli maso a přežral se.“
Z natáčení živého maskota se nakonec stal jeden z nejlepších zážitků příběhu o budování značky. Nejhorší byl prý moment, kdy se Hamilton snažil inspirovat tým. Vymlouval se, že letenky z Ria do Sao Paula jsou moc drahé, že tak nemůžou podnikat. Sedl si tedy na autobus a kodrcal se celou noc, aby jim ukázal, jak se to správně dělá. Něco přitom chytnul, celou cestu prozvracel na záchodě. Ještě moc neovládal řeč, sám bloudil nebezpečnými ulicemi ve tmě: „Tehdy na mě padly pochyby, o co se to vlastně snažím…“
Boj, který nikdy nekončí
Když se po hodině a půl rozcházíme, vyděsím Hamiltona přiznáním, že jsem si ho představovala jako postavu z Woodhouse. Jako větroplacha, který si nemusí lámat hlavu s penězi (protože má nesmírně bohatého otce), vede příjemný život, bezstarostný nebo plný příjemných starostí. Přitom si vybavuji, že výsledek jeho odhodlání mě oslnil už loni na Vánoce. V hotelu Savoy, ve skvostně zrekonstruovaném americkém baru, který by učaroval i Poirotovi…
„Hamiltone, je to možné? Přísahala bych, že si vybavuji velkolepě nasvícenou modrobílou láhev Yaguary. Efektně vystupovala z přítmí baru…“
„Ano, ano! Protlačili jsme ji do Savoye. Teď už není tak prominentně umístěná – někdo z Bacardi protestoval, museli ji dát trochu stranou.“ Zatím…
