Brichcínová si hraje s látkami i se slovy

Čtyři renomované současné malíře z České republiky, Horních a Dolních Rakous i Bavorska propojil Kulturní most, po němž umělci došli až do budějovického Wortnerova domu. V jeho sálech se potkali Dagmar Brichcínová, Rakušané Edgar Holzknecht a Gerhard Kaiser s Nataschou Mann z Bavorska. Vystavují tam osmdesát obrazů dokazujících, že múzám se daří bez ohledu na národnost.
„Pro mě je tato výstava něco jako návštěva u příbuzných. Přestože neovládám jejich jazyk, mohu se s nimi dorozumět řečí obrazů,“ poznamenal hornorakouský malíř Edgar Holzknecht, jehož předkové pocházejí z České republiky.
Jeho kolega Gerhard Kaiser už má s galerií dobrou zkušenost, protože se loni v srpnu zúčastnil sympózia v Hluboké nad Vltavou. Česko zastupuje Dagmar Brichcínová, která vzhledem k charakteru ostatních výtvarných děl vybrala pro tuto výstavu své práce z let 2002 až 2004. Vytvořila tam intimní prostor, na jehož zklidňující atmosféře mají hlavní podíl kusy textilií a další materiály z jejího domova. Tím, že je přemalovala nebo potiskla písmeny, dostaly nové významy.
Tíhne ke geometrické abstrakci, využívá ornamenty nebo metodu opakování, která umocňuje sílu slov, ale zároveň jejich váhu v kontextu oslabuje. Některá díla, jako třeba detaily skutečných výšivek nebo kresby na papírové podložky pod dorty, prozrazují mravenčí práci. „Je to pocta ženám, které trpělivě vyšívají ornamenty. Bez ambicí – nemyslí si, že dělají umění. Přitom steh po stehu tvoří něco, co má symboliku a jasný smysl,“ říká autorka.
Obrazy podepisuje jako Dagmar TOYen, jak ji kdysi označil kolega sochař Milan Doubrava. Se slavnou výtvarnicí Toyen, vlastním jménem Marii Čermínovou, má společné to, že i ona se pohybovala v mužské skupině výtvarníků. Brichcínová ale své umělecké jméno pozměnila a odlehčila tím, že zvýraznila slovo TOY, čili hračka. Často používá látky z vlastní domácnosti, baví ji jejich struktura a paměť. Zajímavostí v galerii je sako obrácené naruby, které zavěsila na stěnu pod názvem Duše. Tímto slovem mnohokrát potiskla podšívku a vytáhla rukávy, jejichž tvar i bílá látka připomínají křídla. „Saka toho hodně zažijí. Toto mám od Jiřího Valocha, který mi uspořádal několik výstav a v tomto saku některou z nich zahajoval. Líbila se mi představa, že duše sídlí uvnitř těla, a když ho tímto způsobem vysvleču, bude třeba možné duši zkoumat,“ vysvětluje.