Kdo má rád hudbu a zná frýdecko-místeckou jazzovou scénu, vybaví si i tvář blonďatého bubeníka, který hrává už léta se svým otcem Leem Skuplíkem
v kapele Leoband. Třiatřicetiletý Tomáš Skuplík účinkoval
v mnoha kapelách, ale Leoband je srdeční záležitost. Otec a syn jsou nerozlučná dvojice a víkend co víkend hrají koncerty po celé České republice. Když Skuplík nehraje, věnuje se manželce a dvěma synům a také neobvyklému zaměstnání. Vyrábí zubní protézy.
Nešťastná flétna
Jako chlapec navštěvoval Osmou základní školu. Rodiče věděli, že má umělecké sklony, a tak ho přihlásili do kroužku kreslení, chodil na lekce flétny a taky do fotbalu.
„Ta flétna nebyla moc šťastná. Musel jsem navštěvovat hudebku, cvičit před zrcadlem a jednou za rok prožívat příšerné peklo při předehrávkách. Pro dítě je stresující, když se má postavit před plný sál a bezchybně odehrát etudu. Pamatuju si, jak měl jeden malý kluk takovou trému, že zapomněl odložit igelitku s papučemi. Celé své vystoupení odehrál s taškou na ruce. Jiný zase špatně pochopil učitelův pokyn, že si má naladit nástroj. Flétna se totiž ladí roztahováním nebo zatahováním svých dvou částí do sebe. Když ten dotyčný uslyšel povel roztáhnout, místo flétny roztáhnul nohy a do široka se rozkročil,“ popisuje Skuplík. Flétnu později vyměnil za klarinet a vydržel u něj osm let.
„To bylo úplně o něčem jiném. Chodil jsem do dechovky ve Frýdlantě. Často jsme hrávali na koncertech. Zažili jsme u toho hodně legrace. To mě bavilo. Tam jsem si jednou vyzkoušel hrát na bicí a v tu chvíli jsem měl jasno,“ vypráví Skuplík.
Jeho otec, klavírista Leo Skuplík, z toho neskákal nadšením, ale synovo rozhodnutí respektoval. Dnes hraje se synem
v sekci Leoband, která oslaví už patnácté narozeniny.
Velkou oporou je mu manželka Ladislava. Nevadilo jí, že si pořídil nástroje za desítky tisíc korun a toleruje mu pravidelné hraní mimo město.
„Jednou mě ale naštval. Všechno, co vydělal hraním, zaplatil policajtům v pokutě. Jel totiž v autě, které nemělo technickou,“ říká jeho žena a v náručí chová dvouměsíčního syna Jiřího. Starší syn Jan bude mít v prosinci už dva roky.
Oba vypadají jako jejich otec. Jsou to blonďáci s modrýma očima. „Když se Jirka narodil, už jsem ani neposílala známým fotky. Vypadal zase stejně jako ten první,“ žertuje Ladislava.
Zuby chtějí jako perličky
Když nehraje anebo nevozí kočárek, věnuje se frýdecko-místecký bubeník své práci. Vyrábí zubní náhrady. Dělá různé speciality lidem na přání.
„Klienti chtějí, aby jejich úsměv vypadal co nejpřirozeněji. Aby nikdo nepoznal, že jejich zuby jsou umělé. Nedávno jsem vyráběl celou protézu, do které jsem zasazoval dva zlaté zuby. Dotyčný chtěl, aby to při úsměvu vypadalo, že má dva kovové a zbytek své vlastní,“ vzpomíná Skuplík. Zvláštní podle něj je, že všichni, kdo mají mít umělé zuby, chtějí absolutně bílou barvu. Nejsvětlejší odstín. „Jenže lidem těžko vysvětlíte, že úplně bílé zuby má snad jen Tom Cruise. Úsměvy některých důchodců pak zcela nepřirozeně svítí jen proto, že si to nedají vymluvit a chtějí to,“ říká Skuplík.
Dětství prožil Tomáš Skuplík v komunismu. Přijímačky na střední školu už ale skládal po revoluci. Věděl, že dobrá škola zaručí dobré zaměstnání a dobré peníze.
„Strašně jsem chtěl na uměleckou průmyslovku. Tam jsem se ale nedostal, tak jsem šel do devítky a za rok to zkusil na zubního technika do Ostravy. Hlásilo se tam tři sta lidí a pětadvacet vzali. Byla to pro mě velká výhra. Za komunistů si lidi mysleli, že když skončí na učňáku, nějak se proklestí a pak se někde chytnou. Ale jaký je to život chodit do roboty a z roboty, obrábět dřevo nebo kov? Podle mě už dneska i děcka ze základky moc dobře vědí, že když budou na sobě dřít, budou se mít dobře. Nic není zadarmo a tohle učím i svoje kluky,“ uzavírá Skuplík.
