Při nedávném koncertě Plastic People of the Universe v rudolfovské hospodě Na Americe převažovaly tři barvy: džínově modrá, drsná černá a šedivá. Té poslední přibývá, protože většina mániček pořád nosí dlouhé vlasy, dnes už spíš stříbrné. Rockeři zestárli, ale muzika je zajímá pořád. Bez servítek kritizují komunisty i současný materialistický svět, komerci a úpadek morálky.
Tak mluvili nyní i v sále hostince, kde 30. března 1974 stihli Plastici jen naladit a pak je policie rozehnala. Pro kapelu to byl největší masakr v historii a vedl až k Chartě 77. Máničky čekaly výslechy a soudy, stříhání vlasů, vyhazovy z práce a ze škol, cejch na kus života.
Policejním holičům celou dobu obratně unikali tři muži z Budějovic, kteří Sedmičce vyprávěli svůj příběh. Kromě dlouhých vlasů mají společné ještě jedno - pořád nade vše milují rockovou muziku, kterou jim režim zakazoval.
1. Tomáš Halla
Bylo mu devatenáct, dělal technika v rozhlase a chtěl na vysokou školu. Tomáš Halla hrál v kapele Infinitas, která vystoupila Na Americe v pátek, den před Plastic People. „Zapomněl jsem tam ale řemen od kytary, tak jsem se pro něj v sobotu vrátil,“ vzpomíná Halla.
Stačil sice odtud zmizet včas, ale stejně ho brzy neminulo několik výslechů a vazba na osmačtyřicet hodin. Z rozhlasu ho ihned vyhodili. Těžko hledal další místo v oboru, kromě epizody zvukaře v České televizi pracoval jako dělník.
Hrát v kapele nesměl, občas si přivydělával zvučením - třeba u písničkáře Bohdana Mikoláška nebo budějovické kapely Patent. Povolení dělat zvukaře dostal až roku 1987. Mohl vyjet i na Západ. S dechovkou Iglovanka.
Teď má firmu zařizující atypické interiéry a synovi předal starost o nahrávací studio.
Zvučení nedávného rudolfovského koncertu bylo pro Tomáše Hallu mezníkem. ,,Beru to jako poslední zvučení mého života. Kruh se má uzavřít,“ vysvětluje. Dosud se snaží dohnat koncerty, které v mládí nemohl slyšet. ,,Spoustu lidí už ale neuvidíme. Buď přestali hrát, nebo jsou mrtví. To nám nikdo nevrátí,“ říká Halla.
2. Milan Kubát
Bez muziky se dosud neobejde ani Milan Kubát, jemuž v době masakru na Rudolfově bylo dvacet let. Dělal aranžéra v textilním podniku, coby tvůrce výkladních skříní chodil v bílém plášti, a když sehnal nějakou z vysněných gramofonových desek, nosil ji prý hrdě po městě lícem nahoru.
„Muzika pro nás znamenala všechno. Komu se povedlo získat nějaké dobré album, půjčoval ho ostatním, aby to slyšelo co nejvíc lidí. Tenkrát desky stály ohromné peníze a vinyl se dal snadno poškrábat. Proto jsme album brali v rukavicích, taková to byla svátost,“ líčí.
Hodně zajímavé rockové muziky poznal díky dvěma tehdejším známým postavám - Petru Čtvrtníkovi a Jiřímu Gansovi. Navíc se proslavil skoro neuvěřitelným úlovkem přímo z Ameriky, kam si do vydavatelství Atlantic drze napsal o nová alba skupin Yes a Led Zeppelin. Když zásilka skutečně dorazila na budějovickou poštu, byl to pro všechny šok. „Zkoušeli to po mně i další, ale už nikomu nic neposlali,“ usmívá se.
Jako rockový diskžokej objížděl v sedmdesátých letech sály v okolí. Absolvoval spoustu policejních kontrol, vždycky však jako zázrakem unikl ostříhání. Dlouhé vlasy má Kubát dosud, je v invalidním důchodu a nemyslí si, že už je vyhráno.
„Proti bolševicko-kapitalistickému papalášství se musí bojovat pořád. Naštěstí je hodně mladých, které to zajímá. Měli by trochu přišlápnout komerci. Spousta lidí se změní kvůli penězům,“ míní Kubát. Muž, jemuž kamarádi v mládí přezdívali Prezident hippies, dnes nejraději tráví volný čas na rybách.
3. Oldřich Forman
Profesi diskžokeje si celý život hájil Oldřich Forman. V době akce na Americe mu bylo dvaadvacet. Čekala ho dráha nožíře v Jihokovu, údržbáře v Samsonu či pomocného dělníka na Římovské přehradě. Ale hudbu si ukrást nenechal. S předčasně zesnulým Honzou Borkovcem dělal pro rozhlas pořad o historii jihočeského rocku, nyní organizuje pořady Rock pod Černou věží a další hudební večery pro kapely. V Budějovicích mu chybí sály střední velikosti, které dřív fungovaly na okrajích města. „Hlavně pro mladé je důležité, aby si vypěstovali své kapely,“ vysvětluje šedovlasá mánička. Ani Formana nepolapili k ostříhání, ale dvakrát se preventivně sám rozhodl jít dohola.
Zažil dost výslechů, ale unikal díky tomu, že se často stěhoval a hodně jezdil. S muzikou i za obživou. Z Budějovic se odstěhoval do Kaplice za rodinným životem se čtyřmi dětmi. Ani tam se neusadil.
Průběžně mapuje rockové dění po celém kraji a přál by si vydat encyklopedii. Inspirovali ho tvůrci televizního pořadu Bigbít. Doma má asi dva metry krabic tiskovin o kapelách, k tomu nahrávky a další dokumenty. Pořád má chuť informace doplňovat a vydat aspoň nejhrubší shrnutí. Je totiž přesvědčený, že bigbít je důležitá kapitola pro vývoj společnosti.
„Historie se jednou bude touto muzikou zaobírat stejně jako politikou. Rock ovlivnil celý svět, všechny generace. Neměli jsme v Československu kontakt se světem, přesto jsme cítili to samé co třeba lidé ve Woodstocku. To je přece mimořádné, co muzika dokáže,“ zdůrazňuje Forman.
Bítníci úryvky z básně
Pospolu u stolu seděli
a do svých půllitrů hleděli,
znají je všichni četníci,
jsou to budějcký bítníci.
Každý z nich dobře Wintra zná,
od Deep Purple jej rozezná,
že Ameriku zavřeli,
dnes do Zlivi se rozjeli.
Vlasy kolem nich lítají,
ó, všichni si je pěstují,
vždyť dí: nepatří mezi nás,
kdo nemá trochu delší vlas.
Vždy mezi nimi vyniká
postava Petra Čtvrtníka,
obklopen svými komplici,
úsměv mu září na líci.
Jak vystřižený z plakátu
je dneska Milan Kubátů,
v transu se po zemi válí,
když Fellows Chicago pálí.
Krása, vkus a elegance
to jsou znaky Franty France,
i když zatím nemá deku,
táhne s bítníky v jednom šiku.
Mušketýr ze starých románů
Aramis – Olda Formanů
přivírá oči, štěstí v nich svítí,
hudba jej lapla do svých sítí.
