Bůh má z lidí stále radost, říká kutnohorský arciděkan Jan Uhlíř | E15.cz

Bůh má z lidí stále radost, říká kutnohorský arciděkan Jan Uhlíř

Vánoce jsou křesťanské svátky. Kněz Jan Uhlíř hovořil se Sedmičkou o víře a o naději, dobru a zlu a také o odpouštění.

Práce má Jan Uhlíř tolik, že se o Vánocích skoro nezastaví. V rodinném kruhu je neprožije. Kutnohorský arciděkan přesto říká, že knězem je opravdu rád. Už před lety na královéhradecké stavební průmyslovce usilovně přemýšlel, jaké poslání má na tomto světě splnit. Nakonec vstoupil do bohosloveckého semináře. Tam pochopil, že doopravdy šťastný může být, jen když zasvětí svůj život službě Bohu.

„Nemůžu sice opravdově prožít, co to je být otcem, ale jako kněz zažívám spoustu jiných radostí,“ říká pětatřicetiletý arciděkan Uhlíř.

Ze všech stran slyšíme pesimistické zprávy o světě, ve kterém žijeme. Vy přesto tvrdíte, že Bůh má z lidí radost. Proč?

Netvrdím, že by Bůh měl radost z každého našeho jednání. Ale má radost už z naší samotné existence a z toho, jak se neustále něco dobrého snažíme upřímně dělat. V Bibli čteme, že Bůh svěřil Adamovi to, co stvořil, a řekl mu: Starej se o to. Bůh nám důvěřuje a svěřil nám tento svět. A protože nás všechny miluje, dává nám také svobodu.

Jenže ta svoboda je limitována druhými lidmi a často se člověk potkává se zlobou, nepochopením a se závistí. Pak následuje zklamání. Jak se s tím vyrovnat?

V první řadě si musíme uvědomit, že nikdy nebudeme se stavem světa spokojení. Vždycky budeme muset hledat cestu, jak svět zlepšit. Jenže často chceme příliš. Moc jsme zpohodlněli a to mluvím i za sebe. Už nejsme zvyklí doslova každý den něco ztrácet a za něco bojovat. Myslím, že problém je také v tom, že neumíme žít a radovat se v přítomnosti. Buď zůstáváme u krásných vzpomínek, nebo sníme o budoucnosti, ale uniká nám právě přítomný okamžik. Třeba teď před Vánoci. Neustále slyšíme koledy, díváme se na vánoční stromky a zapomínáme, že je teprve advent. Čas očekávání Vánoc a ne už jejich prožívání.

Jak se člověk může vyrovnat s nepohodou v duši i s tou kolem nás?

Na začátku Janova evangelia, které se čte právě o Vánocích, je napsáno, že v Ježíši byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Dobro, stejně tak jako Bůh, nemůže být zlem pohlceno. Já to chápu tak, že každý z nás by si měl pokorně uvědomit, že do světa přispívá jak tím dobrým, tak tím zlým. Pokud budeme do světa vnášet to dobré, pak věřím, že se to nikdy neztratí. Bude v nás život, který bude světlem pro druhé. Sice tím nezměníme hned celý svět, ale tou vytrvalostí a pravdivostí života proměníme lidi kolem sebe, a především změníme své vlastní srdce.

To ale vůbec není jednoduchá cesta.

To máte pravdu. O dobro musí každý zápasit. Aby se konání dobra stalo v našem životě něčím samozřejmým, to stojí mnoho úsilí a nikdy to není ukončená cesta. Vždy jsme v pokušení jít snadnější, pohodlnější cestou. Když se třeba budete učit hrát na housle, zpočátku vás to nebude bavit. Budete se tím trápit, ale když už se dostanete na nějakou úroveň, člověka to chytne a sám se bude nutit, aby cvičil, protože bude cítit radost z toho, co sám dokáže. Úkolem křesťanů není jen víru vyznávat, ale životem se připodobňovat Ježíši Kristu.

Když hovoříte o přibližování, jak chápat myšlenku – milovat jako Bůh a odpouštět jako Bůh?

To je opravdu křesťanské téma. Odpustit je velký osobní zápas. To není otázka okamžiku, je to proces, který se musí vybojovat ve vlastním srdci. A přitom vůbec nemusí jít o závažné věci. Někdy je to spor o banalitu. Ale měli bychom mít na paměti, že když druhému neodpustíme, tak trápíme především sami sebe. Cítíme se ukřivdění, ztrácíme pokoj, jsme ochromeni v jednání či ve vztahu k druhému.

Jenže co když křesťanům někdo hodně ublíží? Jak k tomu přistupují? Pomůže jim v tu chvíli Bůh?

V první řadě ho prosíme, aby nám dal sílu odpustit. Je dobré si vždy i uvědomit, že Bůh miluje každého člověka. A jako odpouští mně, tak má právo na odpuštění i ten, který mi ublížil. Ježíš, který odpustil i na kříži, říká: Milujte své nepřátele, modlete se i za ty, kdo vám ubližují. To je nejvyšší meta pro každého z nás. Milovat jako Bůh a odpouštět jako Bůh.

Jaké máte vzpomínky na Vánoce?

Nádherné! Díky rodičům to byl nezapomenutelný čas. Na Štědrý den jsme se sestrou nesměli do obývacího pokoje a já stále připomínal tatínkovi, aby nezapomněl otevřít okno, kterým měl Ježíšek přinést stromeček a dárky. Vánoce pro mě vždycky začínaly odpolední mší svatou. Při štědrovečerní večeři jsme jedli polévku při svíčkách a v tichu poslouchali koledy. Nejkrásnějším okamžikem pak byla dlouho očekávaná chvíle, kdy jsme vstoupili do obývacího pokoje, kde zářil vánoční stromeček. Se sestrou jsme zahráli ještě několik koled. Já na klarinet a ona na klavír. To byly vždycky nervy, abych nic nezkazil a udělal rodičům radost. Pak jsme rozbalovali dárky a poté se všichni společně pomodlili. Bylo to působivé a krásné.

Jak slavíte Štědrý večer dnes? Také začínám podvečerní bohoslužbou, kterou budu mít v Třeboníně. Večer si na faře s panem kaplanem usmažíme kapra a prožijeme chvíle klidu. Před desátou pojedu na bohoslužbu do Křesetic a o půlnoci budu mít mši svatou v Kutné Hoře u svatého Jakuba.

Nelitujete právě teď v čase Vánoc, že jste nenaplnil svou představu velké rodiny s nejméně čtyřmi dětmi?

Když jsem byl mladý, neuměl jsem si představit, že bych mohl být bez rodiny šťastný. Pak jsem poznal několik kněží a zjistil, že i v kněžství může být člověk šťastný. Nyní po deseti letech to mohu s radostí jenom potvrdit. Sice neprožiji Vánoce v kruhu rodinném s dětmi jako mnozí ostatní, ale jako kněz se raduji a to také díky širší rodině celé farnosti. Po štědrovečerní večeři se velmi rád projdu ztichlou Kutnou Horou a vžívám se do radosti, kterou za rozzářenými okny lidé právě prožívají. Jsem rád, že jsem v duchu s nimi se všemi. Procházím se a tiše jim žehnám. Všem přeji, aby je rodinná vánoční radost stmelila i vzájemně sblížila a dala jim sílu pro všední dny nového roku. To jsou moje nejkrásnější vánoční chvíle.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!