Magdalena Frydrych Gregorová vloni napsala pro Klicperovo divadlo úspěšnou hru Vltavínky. S režisérkou Viktorií Čermákovou pak do podkrovní scény přivedly postavy z hry Vasilijeva Sigareva Detektor lži. Letos se chystá na Shakespeara.
„Vždycky se budu cítit jako člověk z pohraničí. Jsem Slezanka,“ říká mladá dramatička, která před osmi lety opustila rodný Třinec, aby se přes pražskou DAMU a kladenské divadlo dostala do Hradce Králové. V Klicperově divadle působí druhou sezonu.
Nepocházíte z rodiny s divadelní tradicí. Co vás přivedlo k divadlu?
Sama jsem se rozhodla. Dokonce mě od toho zrazovali, ale já už od prvního ročníku na gymnáziu věděla, že se chci věnovat divadlu. Také jsem si byla jistá, že nechci hrát, ale ovlivňovat to někde zezadu. V Třinci jsme měli skvělý „dramaťák“. Už tam jsem začala psát. Musím se přiznat, že nejdříve jsem do divadla moc nechodila. Bavilo mě dělat „naše“ divadlo. Pak mi dalo docela dost práce naučit se divadlo vnímat a poznat, co je dobré a co špatné.
Co je špatné a co dobré?
Důležité je umět rozpoznat lež. Při práci s herci se ji snažíme odkrýt. Aby třeba neříkali něco, čemu nerozumí. Nebo aby si nezapůjčovali prostředky, které už jsou zbytečné. Myslím tím třeba gesta nebo rekvizity. Chci, aby se divadlo hodně přibližovalo životu.
Ve vašich hrách často nastavujete zrcadlo ženám. Píšete hlavně pro ženy?
Do divadla chodí hlavně ženy. Pokud přemluví svého muže, tak je to dobře. Takže to cítím jako něco přirozeného tato témata vyhledávat. Také mi je to hodně blízké. Když je člověk žena, tak co už nadělá.
Maturovala jste v polštině. Píšete hry i polsky?
Dokonce jsem češtinu měla jako cizí jazyk. Ovšem kontakt s jazykem je velmi křehká věc. Před půl rokem jsem krátký čas pobývala v Polsku. Pro jedno tamní divadlo jsem psala hru, ale nakonec jsem zvolila češtinu a text nechala přeložit. Osm let žiji mimo Slezsko. Za tu dobu jsem přeci jenom ten kontakt ztratila.
Minulé prázdniny jste napsala Vltavínky. Připravujete novou inscenaci i letos?
Vloni mě to dost vyčerpalo. Hru jsem dopsala ve chvíli, kdy začala sezona. Tentokrát jsem se rozhodla, že si více odpočinu. Až poslední týden v srpnu začneme zkoušet shakespearovskou komedii Marná lásky snaha. Budeme spolupracovat s Braněm Mazúchem, který v Klicperově divadle režíroval Pannu Orleánskou.
Takže se divadlo vrací k Shakespearovi?
S Braněm Mazúchem jsme věděli, že chceme dělat komedii. Pan ředitel divadla nás přivedl k tomu, abychom se vrátili k cyklu Bůh ochraňuj Williama Shakespeara. Vybrala jsem si příběh Marná lásky snaha. Když jsem si hru přečetla, hned jsem věděla, že je to srdcovka. Přeložil ji Martin Hilský již před sametovou revolucí. I přesto, že překlad dnes čteme v trošku jiných souvislostech, je pro nás stále živý.
Hru jste se rozhodli zpracovat jako muzikál…
Ano. Dan Fikejz pro nás píše hudbu. Některé pasáže zhudebníme a herci je budou zpívat. Ve třech rolích se představí ostřílení herci Lenka Loubalová, Martina Eliášová a Hynek Pech. Ostatní role budou patřit mladé gardě Klicperova divadla. Překladatel Martin Hilský hře pracovně říká Mls. Je skutečně vtipná. Hodně si zde hraje se slovem a jazykem.
Museli jste do textu nějak výrazně vstupovat?
Nemuseli. Pan Hilský to dobře přeložil. Samozřejmě, že některé vtipy, které zabíraly před revolucí, dnes fungovat nebudou. Když jsme se bavili s překladatelem, tak byl překvapený, jak my, jako mladá generace, příběh vnímáme. Hodně tam cítíme osamělost člověka, který více než skutečnými vztahy žije nějakou přetvářkou. Což si myslím, že krásně pasuje na současnou dobu, kdy lidé často komunikují třeba přes Facebook, ale mají problém navázat reálné vztahy.
