Byli mistři bez ovací. Pohár neviděli

Jednalo se o okamžik, který historii města nezměnil, a když se to vezme do důsledku, zaujal ve své době jen málo lidí. Přesto šlo o jediný v dějinách. Ačkoliv k němu byli budějovičtí hokejisté blízko několikrát, nikdy ho nedokázali zopakovat. Titul pro mistry republiky v ledním hokeji.
Byl začátek března 1951, když dokázali budějovičtí hráči na svém ledě porazit Bratislavu a vyhráli o jeden bod českou hokejovou soutěž. Bylo to při hokejovém turnaji, který pořádali, a se slovenským mužstvem se utkali hned v prvním kole. „Pak jsme hráli další zápasy a nikdo si už na to ani nevzpomněl,“ vypráví jeden z tehdejších hráčů František Vacovský.
V té době noviny plnily články o agitacích, plnění norem, soutěžích o nejlepší propagační nástěnky. Budování socialismu jelo v plném proudu a ve stejném stadiu byly i nechvalně známé politické procesy.
Sport zaujímal jen malý prostor. Třeba Rudé Právo věnovalo úspěchu budějovických hokejistů dva krátké sloupečky. Jen pro srovnání: celou stránku ve stejném čísle měl článek o zlepšovacích postupech nejlepšího svářeče Pražského kraje Karla Doutnáče.
Šlo o tak trochu zvláštní sezonu. Poprvé ji totiž nevyhrál pražský klub. Odjakživa sdružovaly nejlepší hráče, ale ti často skončili v žalářích nebo dolech.
České Budějovice měly tenkrát pátým rokem postavený zimní stadion s umělým ledem. Byly třetí v republice. „Tenkrát jsme asi nepatřili k favoritům,“ přiznává dnes čtyřiaosmdesátiletý Vacovský.
Na čele osmičlenné tabulky se do popředí draly celky z Ostravy a Brna. Raritou té sezony bylo i to, že první a předposlední tým dělilo jen šest bodů.
Jihočeši hráli poprvé bez dlouholetého trenéra a funkcionáře Václava Pilouška a na lavičce je jako kouč vedl Jan Kališ, který nikdy nestál na bruslích. Působil spíše jako vedoucí a trénování nechával na hráčích samotných. Měl stopky a hlídal střídání. O víc se nestaral. Faktickým trenérem tak byl jeden z nejzkušenějších hráčů František Mizera.
Byla to tehdy běžná praxe. Mužstvo musel vést politicky prověřený pracovník. Podobné to bylo také u národního celku, který o dva roky dříve získal titul mistrů světa. I tam byl faktickým koučem hráč Vladimír Zábrodský.
„Nic nenasvědčovalo tomu, že by Jihočeši měli ten rok získat titul,“ píše dlouholetý sportovní novinář Petr Turek. Zvlášť nepravděpodobným se to jevilo po debaklu 2:8 v Pardubicích v posledním kole.
Čtyři kola před koncem soutěže přišli Jihočeši o brankáře Kroupu, který musel narukovat jako důstojník v záloze do armády, a zbytek sezony dochytal dorostenec Kolouch. Ten začal porážkou 5:7 na hřišti ATK Praha a poté pokračoval prohrou s Bratislavou 7:10. Tento zápas byl však domluvený už dopředu jako přátelský, protože hosté byli oslabení o tři hráče, kteří startovali na akademických hrách v Rumunsku.
Dohrávka tohoto utkání byla klíčová. Ve čtrnáctém kole Jihočeši zaváhali na ledě OD Praha, ale Brno, které v tu chvíli mělo na druhém místě o bod více, neporazilo šestý Prostějov. Ten bojoval o záchranu. Že nikdo nesestoupí, rozhodl svaz až po sezoně. „Náš dopisovatel z Olomouce nám sdělil, že mužstvo z Brna nemělo zájem získat mistrovský titul, že hrálo hůře svých možností. Nereprezentovalo pracující závodů Klementa Gottwalda, ale nejvýš výbor svého hockeyového oddílu. Zdá se, že brněnští hráči pomohli ‚náhodě‘, aby Prostějovští, kteří znali výsledek dopoledního zápasu v Praze, byli zachránění v celostátním mistrovství,“ psalo Rudé Právo šestého března. O mistrovském titulu tak rozhodl až dohrávaný zápas mezi budějovickým SKP (Sdružené komunální podniky) a Bratislavou. Hráli ho na budějovickém stadionu a Bratislavu porazili 5:3.
Žádné oslavy ale nebyly a kuriozitou je také to, že chybí snímek vítězného mužstva. I pro mistrovský pohár musel kapitán Mizera dojet do Prahy. Skleněná váza pak byla dlouhá léta uschovaná v depozitáři Sokolovny, než ji tam objevil v roce 2003 Jaroslav Pouzar, a tehdy ještě čtyři žijící hráči ji viděli poprvé v životě.
Ačkoliv se budějovickému hokeji povedlo získat titul v dorosteneckých kategoriích hned několikrát, mezi muži se ho už nikdy nedočkal. Nejblíž mu byl v ročníku 1980/1981, kdy skončil Motor druhý dva body za Vítkovicemi.