Byly jí tři, když objevila klavír
Když se Geraldine Thomse za druhé světové války vdávala za Jiřího Muchu, vůbec netušila, kdo byl jeho otec. Jméno Mucha tehdy Angličanům nic neříkalo.
K umění ovšem měla Geraldine blízko už od dětství.
„Oba rodiče byli muzikanti. Byly mi asi tři roky, když mě tatínek viděl sedět u klavíru. Hned proto psal to, co jsem tam hrála. Myslím, že byl hodně šťastný, že má muzikální dítě,“ vzpomíná dvaadevadesátiletá Muchová.
Noty uměla psát a číst dřív, než šla do školy. A tehdy také vznikla její první hudební skladba. „Moc mě to bavilo a jsem vděčná rodičům, že mě do muziky nikdy nehonili. Proto to byla vždycky legrace, kterou jsem ráda dělala. Naopak problém to pak byl ve škole. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila číst slova. Měla jsem takový dojem, že to nepotřebuju,“ říká Muchová.
Co ale potřebovala celý život, byla právě muzika.
O to výhodnější pro ni bylo, že
s rodiči žili v Londýně. Její otec tam učil na akademii a mladá Geraldine díky tomu slyšela hodně výborných hráčů a orchestrů. Dodnes to považuje za štěstí. Poznala, že když je hudba dobrá a kvalitně zahraná, na žánru nezáleží.
Osudové setkání
V roce 1941 lidé v Anglii čekali invazi, vše se připravovalo na německý Wehrmacht. Do země přicházela spousta lidí a Angličané se
z pobřeží stěhovali do vnitrozemí. Geraldine měla nejistou dobu přečkat u svých tet a sestřenice.
„Ta mě tenkrát pozvala na večírek v tamním táboře. Cestou jsme u jednoho domu viděli mladíka ve francouzské uniformě, který se tam taky chystal. Byl to Jirka. Přidal se nakonec k nám a já dodnes říkám, že jsem ho sebrala na ulici. Byla to láska na první pohled,“ usmívá se Muchová.
V Anglii s Jiřím zůstala až do roku 1945. „Pak jsme se rozhodli jet do Prahy. Tenkrát ovšem nebyla žádná civilní doprava, a tak mě Jirka dostal mezi francouzskou kulturní delegaci. Letěli jsme malým vojenským letadlem, bylo to jako jízda na divokém koni,“ vybavuje se i po čtyřiašedesáti letech Muchové.
Těšila se do Prahy. Chápala ji jako velice umělecké město. „Praha byla známé muzikální místo, vždyť se říkalo: Co Čech - to muzikant. Navíc všichni vytáhli kroje a byla taková ta veselá poválečná nálada. Praha byla tenkrát centrem pro spojence a ruští vojáci chodili ruku v ruce s americkými,“ přibližuje atmosféru těsně po válce skladatelka.
Největším překvapením byl pak pro mladou paní Muchovou dům na Hradčanech.
„Byl plný obrazů Jirkova tatínka Alfonse. Lidé tenkrát znali jeho plakáty, obrazy ale považovali za staromódní. Tchyně to všechno schovávala a na mě to udělalo veliký dojem,“ dodává.
Komunisté chtěli valuty
Teprve v šedesátých letech se Jiřímu Muchovi podařilo vyvézt první otcova díla do zahraničí. Komunisté mu to trpěli, protože do republiky se tak dostaly valuty. „Spousta známých Jirkovi říkala, ať v cizině zůstane. On ovšem vždycky odpovídal, že bude tam, kde se fackuje,“ vzpomíná na komunistický režim Muchová.
Muže odsoudili. Jako špiona. I tak ale měla velké štěstí, když sehnala místo coby korektorka notového materiálu. „Mohla jsem jít někam krmit slepice, ale muzika mě v tomhle momentě zachránila. Ostatně jako mnohokrát v mém životě. Když je nejhůř, zabořím se do hudby a je to,“ dodává.
