Bývalé hradišťské čtvrti jsou už dvacet let samostatné

Jiřího Trubáka zná v Kunovicích snad každý. Dlouho organizoval tradiční Jízdu králů, je tanečníkem a zpěvákem. O víkendu mu starostka Ivana Majíčková předá Cenu města, kterou nemá jen tak někdo.

Třiasedmdesátiletý muž ji dostane za to, že pomohl Kunovjanům k samostatnosti. Byl u toho, když se místní přesně před dvaceti lety odtrhli od Uherského Hradiště stejně jako obyvatelé Starého Města. „Jsem kunovický patriot a mrzelo by mě, kdyby to tenkrát dopadlo jinak,“ říká Trubák.

Začátek konce

Na bouřlivý rok 1990 si dobře pamatuje Radoslav Malina, který je dnes místostarostou Starého Města. Tenkrát ale pracoval v napajedelské Fatře a po večerech promítal filmy v místním kině Sputnik. Právě tam se Staroměšťané poprvé sešli na začátku roku a odsouhlasili si, že se odtrhnou.

Jinou možnost neviděli. V minulosti byli vždy samostatní. Jen dvakrát v historii si je k sobě připojilo Uherské Hradiště. Poprvé to bylo na pět let, podruhé na osmnáct. „Nikdy jsme se s tím ale nesmířili. A nikdy jsme nepřestali být Kunovjany a Staroměšťany,“ prohlásil Jiří Deml, který se později stal prvním starostou samostatných Kunovic.

Po revoluci v roce 1989 obce neměly znak ani vlastní zpravodaj a místo radnice byl ve Starém Městě rockový klub. Byly to hradišťské městské čtvrti. Lidé museli do tehdejšího okresního města jezdit kvůli občanskému průkazu, narození dítěte, svatbě i stavebnímu povolení.

„Když jsem se ženil, měl jsem svatbu v kostele v Hradišti, ale musel jsem tam i kvůli úřednímu obřadu na radnici,“ potvrdil Malina. Patřil k trojici mužů, kteří malou revoluci ve městě začali. Do vyjednávání s úřady se pustil se spolužáky ze základní školy Jiřím Lapčíkem a Františkem Slavíkem. „Byli jsme okrajová část, taková průmyslová zóna, sídlila tady řada podniků. Lidé byli nespokojení,“ vzpomíná Malina.

Města vypadala podstatně hůř než dnes. „Kunovice byly v žalostném stavu. Byly zaostalé a spojenectví s Uherským Hradištěm nefungovalo tak, jak by mělo. Neměli jsme tady náměstí, hlavní třída prakticky neexistovala,“ připomíná Deml. První odpůrci sjednoceného souměstí se sešli hned po sametové revoluci.

Po Vánocích začali v Kunovicích obcházet domy a sbírat podpisy lidí, kteří s odtržením od Uherského Hradiště souhlasili. Bylo jich kolem osmdesáti procent. Staroměšťané na tom byli podobně. To ale nestačilo a během letních prázdnin se v obou městech lidé chystali k dosud nevídanému kroku – veřejnému referendu. „Nevěděli, co to znamená, jak mají hlasovat, co je čeká. Proto jsme znovu obcházeli domy, vysvětlovali a žádali, aby přišli a odvolili,“ vysvětluje Jiří Trubák. Bylo mu tehdy přes padesát let a pracoval v místním leteckém podniku.

Atmosféra přitom nebyla právě příjemná. V místních novinách i hradišťském zpravodaji se objevily texty o tom, že odtržením si lidé uškodí. Že budou muset platit vyšší jízdné v městské hromadné dopravě, že si budou muset zřídit samostatnou skládku odpadu, že nebudou mít z čeho platit stavby a opravy.

V jednom z textů ve zpravodaji si lidé dokonce přečetli, že do okrajových čtvrtí úřad investoval víc peněz než přímo v Uherském Hradišti. A to za nejrůznější stavby a akce, a zatímco na jednoho Hradišťana připadlo necelých pět tisíc korun, ve Starém Městě to bylo přes šest tisíc a v Kunovicích ještě o tisíc korun víc. Autoři článku varovali před tím, že v případě odtržení na tom nebudou obyvatelé lépe, ale naopak hůře, a že jim budou chybět peníze na všechno.

Přitom upozorňovali na to, že kdyby si to zase obyvatelé rozmysleli a chtěli se znovu připojit k Hradišti, už by to nebylo tak jednoduché. „Budoucí slučování bude zřejmě záležitostí složitější. Ne vždy musí být zájem větší obce – bohatější, přibírat do svého svazku obce menší – chudobnější,“ napsal v jednom z textů tehdejší předseda okresního národního výboru Oldřich Jančář.

Tlak cítili i vyjednavači, kteří o osamostatnění jednali s dalšími úředníky. „Většinou nám to rozmlouvali, bránili se,“ doplnil Trubák. Kunovjané ale už nečekali a dva dny před referendem přelepili místní ceduli na konci obce s názvem Uherské Hradiště na Kunovice.

První volby

Svůj hlas k samostatnosti nakonec připojilo kolem devadesáti procent lidí z obou čtvrtí. Ve Starém Městě ale výsledek neplatil. „Nebyli jsme příliš zkušení a chyběly nám nějaké formality, myslím, že to byly iniciály některých lidí. Takže nám první referendum neuznali,“ připomněl Malina.

Staroměšťané ale téměř ve stejném počtu přišli i podruhé a rozhodli stejně. Pak už zbývalo jediné – odtržení museli odhlasovat na tehdejším okresním národním výboru. Bylo jich přes sto. Podle tehdejších Slováckých novin souhlasilo padesát sedm z nich. Rozhodl jediný hlas. „Musím konstatovat, že nezvítězil rozum, ale emoce,“ komentoval výsledek Jančář.

Obyvatelé čtvrtí ale byli přesvědčení o opaku. V listopadu už se chystali na první volby v samostatném městě. „Nestříleli jsme rachejtle, nedělali ohňostroj, ale začali jsme pracovat na svém. Pro nás to byla velká změna. A kdyby se mi v životě nic nepodařilo, za toto jsem opravdu vděčný,“ svěřil se Malina. První vybraní starostové začali pracovat ve skromných podmínkách. Sedli si do malých kanceláří se starým nábytkem a města spravovali s několika úředníky a jedním místostarostou.

„Měli jsme dva psací stroje, ale fungoval stavební úřad, matrika, dělali jsme svatby, vítání občánků,“ popsal začátky na radnici Trubák, který obsadil post místostarosty.

Po dvaceti letech samostatnosti jsou města téměř k nepoznání. Lidé mají v domech zavedený plyn, který v devadesátých letech chyběl, jsou opravené školy, Kunovice mají novou radnici, Staroměšťané staví kostel, o kterém snili celé století. Města jsou napojená na obchvat. „Změny k lepšímu jsou vidět všude kolem nás,“ zhodnotil první starosta samostatného Starého Města František Slavík.