Téměř čtyřicet tisíc odznaků dokázal za více než čtyřicet let shromáždit dvaaosmdesátiletý Svatopluk Vavřínek ze Zlína. V bytě na Jižních Svazích má na všech stěnách úhledně seřazené odznaky sportovních klubů, výrobních družstev a podniků. Jeho sbírka nemá v republice téměř obdoby, všechny své odznaky totiž Vavřínek rovněž zakresluje se všemi detaily a podrobnými popisy do katalogů. V nich má každý konkrétní odznak svůj obrázek, včetně popisu barvy a přesných rozměrů. „Nechci, aby to znělo jako vychloubání, ale takovou sbírku současně s katalogy a nákresy všech odznaků nemá u nás nikdo,“ říká Vavřínek.
Zpočátku přitom sbíral odznaky pro svého švagra. „Občas jsem se k nějakým dostal a švagr je sbíral. Jednou jsem jich měl větší hromádku a napadlo mne, proč bych je nemohl sbírat sám. Tak jsem s tím začal. To bylo někdy v roce 1965,“ popisuje Vavřínek.
Když už, tak pořádně
Jako voják z povolání vzal svůj koníček skutečně vážně. „Jako armádní oficír jsem dělal vše důsledně. Rozhodl jsem se, že pokud to mám dělat, tak pořádně. Sbíral jsem čtyři okruhy odznaků. Odznaky silniční dopravy, výrobních družstev, textilních podniků a obor energetiky. Ten mám dneska takřka kompletní, chybí mi jen pár odznaků,“ dodává Vavřínek.
Koníčku obětoval všechen svůj volný čas. Jezdil na sběratelské burzy po celé republice, psal dopisy do různých podniků, na ministerstva a úřady, využil všechny možné cesty, jak se k odznakům dostat. „Stávaly se mi i humorné příběhy. Například jednou jsem si dopisoval s náměstkem jednoho podniku v Lichnově, ptal jsem se ho, kolik mají odznaků a on mi říkal, že asi sedm. Když jsem mu řekl, že jich existuje mnohem víc, že mu je můžu ukázat, byl hodně překvapený. Další cenný odznak jsem například sehnal od řidiče autobusu v Kavkazu, který jej měl připíchnutý nad volantem,“ říká Vavřínek.
Jedním z jeho nejcennějších úlovků je odznáček jedné firmy, který sháněl čtyřicet let. „Věděl jsem, jak vypadá, měl jeho obrázek, ale nikde jsem na něj nemohl narazit. Není ani moc hezký, ale nakonec se mi to podařilo, mám ho.“ S velkou úctou ukazuje rovněž na další odznak, tentokrát barevně i graficky velmi povedený. „To je odznak Trolejbusové dráhy národního podniku Baťa. Myslím, že moc lidí v republice jej doma nemá,“ uvádí Vavřínek.
Kde všechny skončí?
Mnoho cenných odznaků přitom získal velmi jednoduše. „Lidé je měli někde doma mezi harampádím, mezi drobnostmi na vyhození. Mě stály třeba jen korunu nebo taky vůbec nic. Mám ale i kousky, za které jsem dal slušné peníze. Za jeden jsem v Polsku dal několik dolarů, což bylo tehdy dost peněz,“ dodává důchodce.
Stále více a více jej v posledních měsících trápí myšlenka na to, kde jeho sbírka skončí. „Takové věci by měly být v muzeu, ale jejich ředitele to nezajímá. Například odznaky z oblasti hornictví jsem nabízel muzeu v Ostravě, ale napsali mi, že nemají peníze. Ani uspořádat nějakou výstavu tady ve Zlíně nemůžu, nikdo nemá zájem,“ uvádí Vavřínek.
On sám přitom žádné peníze za své odznaky nechce. Na otázku, jakou hodnotu má nyní jeho sbírka, odpovídá jasně. „To samozřejmě vím, ale tady nehrají peníze žádnou roli. Nejsou důležité. Já bych třeba rád uspořádal nějakou výstavu nebo odznaky klidně věnoval muzeu. Nikdo ale nemá zájem. Toto sběratelství hodně upadá. Před lety nás bylo v klubu osmdesát, dneska jsme zůstali tři. Lidi to nezajímá. Je to škoda, protože tyto odznaky jsou součástí historie a o tu by se měli zajímat i mladí lidé. Byl bych nerad, kdyby sbírka skončila někde v šuplíku nebo sklepě,“ uzavírá Svatopluk Vavřínek.
Také máte nějakou unikátní sbírku?
