Čadilovi prosluli koninou, masokombinát vyvážel do Ameriky

Asi každý, kdo není vegetarián, si chce jednou za čas rozkrojit plátek domácí tlačenky na talíři. Nebo si nechat zabalit kus hovězího, kterému, když o něm řezník mluví za pultem, jako by dával požehnání. Takový obřad si lze v Táboře zřídka dopřát. Staré řemeslo drží jen málo soukromníků. Patří mezi ně například Petr Kosík, rodina Čadilova nebo Milan Praveček. „Už jsem přemýšlel o tom, že bych skončil. Práce je hodně, dřina mi nevadí, ale neskonale nás ubíjí byrokracie. Manželka je celý den v obchodě a dlouho do večera ještě sedí nad papíry,“ říká rozmrzele Petr Kosík z Dobřejic nedaleko Tábora.
Má vlastní porážku. Za týden zpracuje kolem třiceti prasat a pěti kusů hovězího. Lidé se k němu naučili jezdit z okolí, ale třeba i z Budějovic a Jindřichova Hradce. Vyrábí domácí tlačenku, jelita, jitrnice, používá výhradně české maso.
Jeho obchod stejně jako ostatní ovlivňuje velké množství supermarketů. Hlavně mladší generace se prý odnaučila k řezníkům chodit. Podle Josefa Radoše, kromě jiného také bývalého ředitele masokombinátu v Plané, se nedá kvalita uzenin v obchodních domech srovnat s úrovní v dobách první republiky nebo i před listopadem 1989.
„Řetězce donutily masný průmysl k tomu, aby používal alternativní suroviny. Přednější je totiž cena. Ránu tomu dal stát, když svou normou a vyhláškou dopomohl k tomu, že se do určitých masných výrobků smí zpracovávat až padesát procent náhradní suroviny. Třeba sojové mouky nebo bramborového škrobu,“ vysvětluje Radoš.
Do roku 1933 platila zásada, že váha hotové uzeniny nesmí být nižší než množství spotřebovaného masa. V dalším období obchodní policie pečlivě hlídala, aby masné produkty byly výhradně z masa. Jen výjimečně směly obsahovat jedno až tři procenta pšeničné mouky. Jinak řezník přišel o licenci. „V těžkém období druhé světové války, kdy každý musel šetřit, se do masa dostávaly samozřejmě alternativní suroviny. Jenže to byly například vepřové škvarky,“ říká Jaroš.
Po válce se jakost zvýšila podle přísných norem. Kvůli kolektivizaci ale přicházeli soukromí řezníci o práci a stávali se z nich vedoucí prodejen vznikajících velkých podniků.
Znárodnění se nevyhnul ani táborský uzenářský závod založený v roce 1921. Prošel různou reorganizací, jenže nadbytek živočišné výroby v kraji, opotřebovanost fyzická i morální, vedla k výstavbě masokombinátu v Plané nad Lužnicí. „Vyváželi jsme také do zahraničí. I do Ameriky. Naše šunka patřila mezi výrobky nejvyšší kvality,“ popisuje Radoš, který tak díky obchodu mohl cestovat za totality do Spojených států. Znárodňování po druhé světové válce zasáhlo také koňského řezníka Josefa Čadila. Jeho otec založil firmu v Radnické ulici roce 1920 a brzy se začal specializovat jen na koňské maso.
Ještě si ho pamatuje Marie Čadilová, která se do rodinného podniku přivdala. „Živil nejchudší vrstvy lidí. Koňské maso bylo levné a považované za podřadné,“ vypráví Čadilová, která si v roce 1951 vzala syna zakladatele rodinné firmy. Pracovala do té doby jako telefonní manipulantka. Přepojovala meziměstské a mezinárodní hovory.
Vzpomíná na svou tchyni, která ještě na plotně dělala karbanátky a prodávala je za korunu. Kupovali si je často děti ze školy na Starém městě.
Koňské maso nebyl problém sehnat. S koňmi obchodovali pouze ti, kteří se nezabývali jinými zvířaty, a také Cikáni. „Koně vykartáčovali, zpravidla omámili alkoholem, aby byl po určitou dobu klidný, dobře tahal a vypadal v kondici. Po prodeji rychle odjeli. Majitel po několika dnech poznal, že se napálil,“ vypráví Radoš.
Pokud chtěli ostatní řezníci koňského kolegu naštvat, zaručeně se jim to podařilo, když mu řekli „Kopejtko“. „Josef Čadil ale patřil těm, kteří si vynikající jakostí a odbornou prací získal úctu,“ zdůrazňuje Radoš.
Čtvrtou generací, která pokračuje v rodinné tradici, je Lukáš Čadil. „Od třinácti jsem k nám chodil na brigády. Nikdy mě nenapadlo, že bych dělal něco jiného,“ říká vyučený řezník. Podle něj teď není o řemeslo zájem. „Na učilišti nás bývaly plné třídy. Dneska mají snad čtyři učně,“ podivuje se.
Ukazuje přitom zažloutlé fotografie, na kterých u obchodu na Starém městě v době totality stojí desítky metrů dlouhé fronty lidí na koninu. Nad stolem je připevněný velký znak bílého lva, který ve čtrnáctém století řezníkům udělil Jan Lucemburský.
Díky dobré pověsti Josefa Čadila nebyl provoz převeden do státního závodu. Navíc nikdo jiný neuměl v Táboře dělat koninu. Jen prodej fungoval nějaký čas odděleně. „Přesunuli ho do Erbenovy ulice, ale pak zase vrátili zpátky,“ dodává Marie Čadilová. Jinak byla samozřejmě s manželem až do revoluce klasickým zaměstnancem, který přišel o svou živnost.
Dnes jsou prostory u Čadilů rekonstruované podle požadavků Evropské unie. Jen kutr na zpracování masa z roku 1986 má stále své čestné místo Nedaleko Čadilů má v Klokotské ulici obchod řezník Milan Praveček. V roce 2003 otevřel i vlastní jatka v Mlýnech u Choustníku. „Chtěl jsem, aby podnikání vzkvétalo. Teď spíš počet zvířat, která zpracujeme, klesá. Proto se zabývám myšlenkou porážet na zakázku i zvěřinu,“ uvažuje Praveček.
I podle něj soukromé řezníky likviduje množství velkých marketů. „Ale znát je každá drobnost. Třeba že lidem stavějí baráky firmy, takže už se nedělají svačiny, obědy. Je navíc spousta dalšího zboží,“ myslí si Praveček.
Chov skotu a prasat v Česku podle něj upadá. „Může za to výsledek vyjednávání o dotacích. Pavel Telička a skupina lidí kolem se zavázala, že doplatí dotace zemědělcům na úroveň západních států, ale nesplnili to,“ doplňuje teorii Radoš.