Turisté sundávají svršky, odhazují je do bílého písku a vrhají se do vln. Lepší místo na koupání nenajdou v celém Karibiku. Slunce tu září na nádherně tyrkysovou hladinu jako jinde, ale na zvláštnosti místu dodávají trosky na dvanáct metrů vysokých útesech nad uzoučkou pláží a vědomí, že se sem chodili cachtat i obyvatelé tohoto předkolumbovského města Tulum. Tady si pobřežní pruh na mexickém poloostrově Yucatan jméno Mayská riviéra zaslouží. Koupání tu sice není dovoleno, ale strážci památky nad dovádějícími návštěvníky mhouří oko.
Tulum, co se architektury týče, není tak impozantní jako slavnější sídla Mayů, ale jeho výhodou je poloha u nejmodřejšího moře světa. Když člověk stojí na strážní věži tohoto centra, které se na rozdíl od jiných měst dočkalo příchodu kolonizátorů v plné síle, říká si, co se asi honilo hlavou hlídce, která jako první v roce 1518 zahlédla španělské koráby.
Tulum je od oceánu chráněn prudkými útesy a z pevniny pět metrů vysokou a pořádně silnou zdí, to proti indiánským nepřátelům byla dostatečná ochrana.
Město na krokodýlích kostech
Koho by dnes napadlo, že šestisettisícový Cancún byl před čtyřmi desetiletími ukázkovou ospalou dírou. Změnila to v sedmdesátých letech vláda, když se rozhodla, že musí na svém atlantickém pobřeží vybudovat druhé Acapulco, které již po desetiletí přitahovalo na riviéru u Pacifi ku zámožnou klientelu ze zahraničí. Volba padla na rybářskou vesnici, jejíž pár chatrčí obklopovala křoviska a močály plné krokodýlů, ale pláže tu byly prvotřídní. Dnes jsou vzpomínky na tento zapadákov dávno pryč. Porost byl vymýcen, ozubení plazi vyvražděni a do Cancúnu přijíždějí přímými lety zástupy Severoameričanů i Evropanů. Plán se z ekonomického pohledu povedlo splnit na jedničku s hvězdičkou.
Z hlediska turisty, který není vyloženě plážový povaleč, je to horší. V Cancúnu není stopa po mexickosti, pokud pomineme to, že v barech dělají pro „pařbychtivé“ zákazníky především tequilové akce. Hlavní atrakcí města je Zona Hotelera, která se nachází na zhruba třináct kilometrů dlouhé písečné kose, kterou s paralelně běžící pevninou spojují na obou koncích mosty. Pláže jsou vyhlášené, ale jak se o jejich kvalitě přesvědčit na vlastní oči? Břeh je natěsno obsazený komplexy výhradně s vysokým počtem hvězdiček, takže přes stavby není moře skoro ani vidět. Dá se k němu projít jen přes lobby některého z luxusních ubytovacích zařízení, ale k tomu potřebujete označkování umělohmotným páskem na zápěstí, který dostávají pouze klienti. Nedá mi to nepodívat se do hotelu, kde se mi nepodařilo přejít přes recepci. Jdu na to mokrou cestou pomocí brodění. Skupinka gringů si pinká přes síť beachvolejbalovým míčem, další bledule neforemných postav se vystavují karibskému slunci.
Jiné na umělohmotných lehátkách pod slunečníky v barvách řetězce klábosí anglicky o tom, jak úžasný zážitek je společná koupel s delfíny. Popíjejí při tom načančané koktejly, které tu roznášejí upjatě oblečení číšníci, jediní zástupci Mexika. Vypadají v tu chvíli jako bachaři ve fešáckém kriminálu pro smetánku ze Západu.
Jak krásná je vzpomínka na nedaleké a také hojně navštěvované středisko Playa del Carmen, kde jsou u vody zahraniční turisté (bez identifikačních náramků) namícháni s těmi místními. Kde až na deky doléhá směs vůní z pokrmů, které kuchtí v přilehlých restauracích. Kde se courají prodejci a nabízejí ke koupi svoje cetky. Kde chlapík s harfou nabízí, že za pár mincí na ni zahraje melodii pro vaši milou. Raději plavu nazpátek tam, kde jsem nechal svůj ručník. Na ulici v Zona Hotelera si člověk připadá jako v Texasu. Pěšky se tu totiž nepohybuje. Když už venku někoho potkáte, je to pokojská, která přijela autobusem do zaměstnání, nebo zahraniční běžec, který si i na dovolené udržuje kondičku. Typicky latinskoamerický mumraj se tu nekoná.
Má smysl se kvůli tak sterilní podobě Mexika pachtit dlouhé hodiny přes oceán?
Článek vyšel v časopisu Formen
