Čas jsme měli nejrychlejší
„Zaber, pádluj!“ křičel na mě během jízdy mezi slalomovými tyčemi na divoké vodě můj zadák na deblkanoi, zkušený vodák Karel Mašek. Ale marně. Předposlední brankou jsme neprojeli. Najednou se loď prudce nahnula a my jsme se převrátili do studené Lužnice.
„Co ti budu povídat. Vidíš tu divokou vodu? Stačí, když projedeme branky,“ odpovídal Mašek na mé zvídavé dotazy před startem. Možná tušil, že veškeré rady budou zbytečné. „Všechno závisí na síle a stavu vody na řece,“ narážel můj spolujezdec na zvýšený průtok v Lužnici, kde se konaly dvoudenní závody O štít města Tábora ve vodním slalomu. Hladina vody se totiž kvůli neustálým dešťům během několika dní dost změnila. Průtok stoupl z obvyklých šesti kubíků až na sedmadvacet za minutu.
Tohle a ani vyplňování startovního formuláře s povinným uvedením čísla mých nejbližších, mě ale od závodní jízdy neodradilo. V duchu jsem si říkal, jestli to jsou údaje pro pohřební ústav.
Když jsem vyfasoval nezbytnou helmu a záchrannou vestu, cítil jsem se dost na těsno, ale zato bezpečně. „Boty si radši nech. Na dně jsou ostré kameny,“ radil mi Mašek. Pomalu ve mně hlodaly pochybnosti, jestli neberu jízdu lehkovážně.
Už při nástupu do lodi jsem poznal, jak je vratká. Před ostrým startem jsme si vyzkoušeli několik temp. Ve vzájemné souhře nám to sice neladilo, ale deblkanoe se po chvilce pomalu rozjela. Mašek mi udělil ještě poslední pokyny, které jsem už stejně nevnímal. Na tři sta metrech nás čekalo osm branek.
„Jedeme naplno. Musíme být aspoň nejrychlejší,“ snažil jsem se vyhecovat spolujezdce. I když se nám to podařilo, stačilo to jen na třetí místo ze čtyř posádek. Na trati jsme totiž minuli dvě branky a jedné se navíc dotkli.
První dvě branky jsme projeli bez problémů, ale třetí už byla nad naše síly. „Neflákej se a přidej,“ volal na mě Mašek, když viděl, že loď nemění směr. I pátou branku jsme minuli. Dorazili jsme do cíle. „Ještě to zkusíme. Horší už to být nemůže,“ chvátal jsem znovu na start.
Přece jen se ve druhé jízdě naše pohyby sladily a minuli jsme už jen jednu branku. Ale ke konci jízdy jsem poznal, jak chutná Lužnice. Zatímco jsem se máchal ve vodě, můj zadák už pevně držel loď. „Musel jsem tě pokřtít,“ usmíval se Mašek. Loď převrhl schválně.
Kdyby mi nebyla zima, tak bych zřejmě brázdil mezi osmi brankami až do úplné tmy. Stejně jako malí caparti, kteří poctivě trénovali na druhý den. To abych příště zvládl trasu vodního slalomu na jedničku
