Jana Hanšutová se našla v metalovém světě. Obdivuje tvrdou muziku a drsné chlapy. Pracuje ve Středověké krčmě, která je hnízdem metalových nadšenců. Setkává se s nimi denně.
Moc se jí líbí metalové oblečení. „Je zajímavé, že někdy už i podle stylu oblečení poznám, jaký má dotyčný rád žánr metalu. U heavy a speed metalu převažují klasické jeansy a křiváky, u black metalu je oblečení výstřednější, součástí jsou těžké boty, železo, pyramidy, náramky, hřeby a kůže a u gothic metalu je to latex a síťovaná trika,“ upřesňuje čtyřiadvacetiletá vysokoškolačka.
Do společnosti se obléká jednoduše, zato na metalovém koncertu se z ní stává dračice v kožených šatech, s korzetem, podvazky a těžkými botami. Výstavní kousky svého šatstva nakupuje přes internet nebo v rockshopu v Ostravě a v Bekus Art Style v Opavě.
„Mám pár kamarádek, které se tak oblékají, i když jdou do práce. Někde jsem slyšela, že gotická móda je jedinou sociálně akceptovatelnou formou toho, aby ženy ve společnosti mohly chodit oblékané jako prostitutky. Asi na tom něco bude,“ dodává.
Dlouhé vlasy: nutnost
V patnácti poslouchala rock. Nirvanu, Led Zeppelin, Pink Floyd nebo Iron Maiden. Dnes má ráda tvrdší a démoničtější zvuk, který si dopřává poslechem death a black metalu, například kapel Death, Deicide, Opeth nebo opavské Memoritall, Sacrist, Jeruzalem, Coronach a Wish-
list.
Své dlouhé vlasy by neostříhala ani náhodou. „Mám ráda metalisty a ti mají rádi dlouhovlasé ženy. Ale musí to být vlasy husté a zdravé. Tmavé vlasy mám od přírody, nikdy jsem neexperimentovala s barvami, jen jednou jsem měla půl hlavy na rudo,“ říká.
Na šperky si příliš nepotrpí, nosí jen masivní prsteny. S motivem pavouků, hadů, ale i pentagramu. Její tělo zdobí dvě tetování, na zádech metalové srdce a na ruce spletitý náramek.
První těžké okované boty zvané glády si koupila ve čtrnácti. „Jsou sice dražší, ale vydrží i několik let. Za deset let, co je nosím, mám teprve třetí, a to je nosím kromě léta skoro denně. Jsou pohodlné, akorát když mrzne, tak chladí kovová špička,“ popisuje chůzi s dvoukilovou zátěží.
Jiná než černá? Ne
Šestadvacetiletý Vladimír Prejda vyrůstal na Beatles, přesunul se k Metallice a právě kvůli ní se naučil hrát na kytaru. „Později jsem postupně přecházel od heavy, thrash přes black až k death metalu a nynějšími favority jsou kapely Dimmu Borgir a Blind Guardian,“ říká.
Od roku 2000 si nechává růst dlouhé vlasy. Díky tomu je prý největším chuligánem z ulice. Ale rodiče i přátelé jej berou takového, jaký je. „Metal je můj život i způsob, jak k němu přistupovat. Chci být spokojený a neklanět se oslům,“ objasňuje Prejda.
Je členem metalové kapely Memoritall, která pořádá open air metalový festival. Jinou než černou barvu nenosí.
„Nosím černé glády, rifle nebo kožené kalhoty, košili nebo triko s metalovým či pohanským motivem a kabát nebo koženou bundu, samozřejmě vše černé. Je to jiné než ve dvaceti, teď jsem decentnější. Ale na vystoupení s kapelou nosíme třeba tuniky, ostnaté vesty, nějaký ten prsten i obrácený kříž na krku,“ přibližuje.
Tvrzení, že metalisté jsou zapšklí černokněžníci s temnou duší, je podle Jany Hanšutové směšné. „Rozhodně nejsme zapšklí, nemáme temnou duši, jen temné texty, které často vypovídají o tom, jak je svět zkažený a prolhaný. Jsme naopak srdeční, veselí, nekonfliktní a držíme spolu,“ tvrdí metalistka.
Vysloveně na nože nejsou metalisté s nikým. „Mám spoustu přátel v různých skupinách od skinů po pankáče, jde spíše o to, jaký je člověk uvnitř. Opravdu nesnáším extremisty a je dost ubohé být třeba ve třiceti šampon nebo skejťák,“ směje se Prejda.
Kdysi si s kamarády hrál i na satanisty, ale zjistil, že ho o okultismu spíše baví číst. Zajímá se o historii křesťanství i pohanství.
