Doba, kdy učitelé nebyli pánové, ale soudruzi, a do škol nastupovali na umístěnku. Kdy profesoři studentům kontrolovali délku vlasů, místo kalkulačky počítali na logaritmickém pravítku a v každé třídě visela nástěnka s úderným heslem. Jaká byla škola před více jak dvaceti lety? „Když jsem jako čerstvý absolvent pedagogické fakulty dostal první umístěnku na Základní školu do Kylešovic, šokovalo mě, že žáci museli učitele zdravit Čest práci, soudruhu učiteli. S tím jsem se setkal poprvé,“ vzpomínal Herbert Pavera, který ve školství začínal v roce 1983. Tehdy se zvýšená pozornost věnovala výročím Lenina, Velké říjnové socialistické revoluci, Slovenskému národnímu povstání i vítězství pracujícího lidu. „Nástěnky i chodby byly vždy řádně vyzdobené patřičnými obrázky a učitelé chodili na povinná školení,“ vzpomínal Pavera.
Náboženství bylo tabu
Před nástupem na střední školu každého žáka provázel posudek třídního učitele, kde musel uvést, zda chodí do náboženství. To obvykle znamenalo odmítnutí. „Vymysleli jsme proto nic neříkající větu: S náboženskou otázkou je vyrovnán,“ doplnil Pavera.
Studenti středních škol zase na začátku školního roku přijímali socialistický závazek – kolik odpracují brigádnických hodin pro školu, že budou pravidelně měnit nástěnky, že se budou pilně učit. Hned na počátku školního roku čekal na středoškoláky každoroční příspěvek socialistickému zemědělství: bramborová brigáda.
„Měla přispět k sepětí s pracujícím lidem, ale hlavně pod touto záminkou studenti bezplatně pomáhali neschopnému systému jednotných zemědělských družstev sklidit úrodu,“ doplnil Alfons Pospiech, který před rokem 1989 učil na opavské stavební průmyslovce.
Tehdejší student této školy Jan Mohr na bramborové brigády vzpomíná jako na příjemné rozptýlení, ale dodnes v něm zůstala vzpomínka na ponižující kontroly délky účesů.
„Tehdy mě hned ráno vyhmátl zástupce ředitele a pravítkem změřil, že mám vlasy níže k límci, než předepisoval řád školy. Musel jsem se jít okamžitě ostříhat,“ řekl Mohr a vzpomínal, že spolužák z vedlejší třídy se vzbouřil a na protest přišel ostříhaný dohola. Ředitel to hodnotil jako provokaci a hrozil mu vyhazovem. Takže pak chodil do školy v paruce.
Skalický, vy jste Peugeot?
Kontrole se nevyhnulo ani oblečení. „Jednou přišel spolužák v tričku s nápisem Peugeot. Jak to profesor uviděl, začal křičet: Skalický, vy jste Peugeot? Ven, ať to nevidím. Tak ho kamarád naštval a příští den přišel s nápisem BMW,“ vzpomínal Jan Mohr.
Na čtyři roky vojenského života s rozcvičkou a vycházkami za odměnu nikdy nezapomene tehdejší student opavského Vojenského gymnázia Jana Žižky, Jiří Tomaškovič.
„Bylo mi čtrnáct a armádu jsem znal hlavně z tehdy oblíbeného polského seriálu Čtyři z tanku a pes. Už první noc v pokoji s dalšími „zoufalci“, na kovové posteli se zelenými matracemi, byla těžká. K slzám nebylo daleko,“ vzpomínal Tomaškovič.
Už na gymnáziu si tito studenti prožívali, co jiní až na vojně. Budíček v šest hodin ráno, rozcvička, ranní očista, nástup, snídaně a pochod do školy. „Odpoledne pochodem na ubytovnu, nástup se čtením denního rozkazu, pak samostudium a pochod na večeři. Celé čtyři roky, každý den v týdnu, řekl Tomaškovič a dodnes nezapomněl, jak stáli hodiny na přísaze. Ti, co nevydrželi, se káceli k zemi.
