„Chce to pohodlné boty. A začínáme ve čtvrt na šest.“ Tak zněly instrukce předtím, než jsem se vydala na poštu strávit den s doručovatelkou. Osobně bych ještě doplnila hlasitého budíka a paměť na čísla.
Přijíždím na poštu na Pražském předměstí asi dvě minuty po čtvrt na šest. Už tu stojí poštovní auto. Ženy z něj vyndavají velké bedny a nosí je dovnitř. V malé místnosti plné poliček z nich třídí balíčky dopisů. Nacvičenými pohyby je dávají do přihrádek podle rajonů. Zvlášť patří rekomanda. Pracují mlčky, moje přítomnost je asi uvádí do rozpaků.
Ruce s dopisy neomylně trefují přidělenou přihrádku, pošťačky už je ani nemusí kontrolovat očima. Rychlost, s jakou se vše bez řečí odehrává, je první věc, nad kterou se obdivně pozastavím. První třídění je hotovo. „Teď si vezmu poštu, která patří do mého rajonu a rozdělím si ji podle ulic a čísel domů,“ vysvětluje pošťačka Alena Bíbová, kterou celý den doprovázím.
Je tu druhé rozřazování. Dopisy se stejnou jistotou létají zase do jiných poliček. Nápovědu cedulek s popisnými čísly domů, která visí na každé přihrádce, Alena nepotřebuje. Doručovatelkou je devět let. Když je s dopisy hotová, svazuje je gumičkou do menších balíčků. Některé připravuje do batohu, jiné do tašek. Ty pak auto rozveze do několika modrých schránek v ulicích. Ranní příprava zdaleka nekončí. Ještě musíme zapsat rekomanda. Dnes jich má Alena kolem čtyřiceti. „Je to takový průměr,“ říká.
Je půl osmé a pošťácké ruce už se dvě a čtvrt hodiny nezastavily. „Ještě musím založit letáky,“ vzdychne doručovatelka. Několik druhů reklam vkládají ženy do jedné větší. Ušetří jim to práci před schránkami. Opět stovky papírů a znovu gumičky – bez nich by to nešlo.Do teď jsem na poště k ničemu. Než bych přečetla adresu na dopisu a našla správnou přihrádku, trvalo by to minuty. A každý chybně zařazený dopis znamená spoustu metrů navíc. Pošťačka se musí na své cestě vracet.
To není ta, co ji znáš
Je osm. Konečně vyrážíme do terénu. Alena obléká pošťáckou bundu a kalhoty. Na záda bere plný batoh, do ruky desky. Před sebou máme „Zubatku“ a místní ordinace, vilky v ulici Pod Ptákem a domy v Dukelských bojovníků.
Postupně obcházíme ordinace místních lékařů a klepeme na dveře. Všude se na pošťačku usmívají a rozdávají autogramy do jejích složek.
Přecházíme k vilkám. Křižujeme ulici od branky k brance, jména na schránkách už Alena číst ani nemusí. Svůj rajon zná dokonale, i když jí tahle část města připadla teprve před měsícem.
„To není ta paní, co ji znáš, teď chodí jiná,“ chlácholí důchodkyně rozštěkaného dobrmana za plotem. „Kolegyně mu předtím nosila tatranky, byla oblíbená,“ vysvětluje mi Alena.
Přecházíme k bytovkám. Pošťačka vytahuje jeden ze dvou velkých svazků klíčů a odemyká domovní dveře. Neomylně přitom vybírá ten správný klíč. Záhada toho, jak se pošťáci dobývají do domů s kastlíky uvnitř, je rozluštěná.
Snažím se pomoci s dopisy, ale spíš přidělávám práci. Alespoň roznáším letáky. U několika dveří otevírají mí známí a překvapeně se na mě dívají. „Ty ses dala na pošťačinu? To je jako brigáda?“ ptají se někteří s úsměvem. Několikrát vysvětluji, co tam pohledávám. „Slečna pošťačka je moc milá,“ říká mi Marie Michaela Šechtlová, která nám také přišla otevřít.
Kolem půl jedenácté máme za sebou polovinu cesty. Dvakrát jsme vybrali z modrých schránek tašky, které si Alena ráno připravila a auto jí je pak odvezlo na místo. Vracíme se na poštu nabrat další zásoby. Čeká nás sídliště a paneláky.
„No jo, typická česká žena, batoh na zádech a tašku v ruce,“ komentuje příchod pošťačky pán na lavičce před domem.
Opět se pokouším zapojit. Než ale najdu na schránce jméno, už má profesionálka rozhozeno pět dopisů. Nechci zdržovat, tak alespoň ty letáky. Mám štěstí, že jsou tentokrát docela malé, takže je nemusím do schránek složitě vtěsnávat. Schránky v panelácích mají ale ostré hrany a několikrát se mi v nich prsty zaseknou. „Tyhle schránky jsou nepříjemné,“ přitakává Bíbová.
Měla jsem štěstí
Obcházíme jeden dům za druhým v ulici Pražského povstání a Buzulucká. Někde si odemykáme vchod klíčem, jinde zvoníme. Pošťačka už ví na koho, lidé ji tu znají. Do pater popojíždíme výtahem, není ale všude, takže někde musíme po schodech.
„Už jen čtyři vchody a máme hotovo,“ hlásí Alena. Docela se těším. Ne že bychom nachodily desítky kilometrů, ale běhání z patra do patra a mezi paneláky dá zabrat.
Je po půl jedné, vracíme se na poštu. Postupně se schází všechny doručovatelky a vypráví celodenní zážitky. Práce ale nekončí, je třeba označit rekomanda, jejichž majitele jsme nezastihly a všechno řádně zapsat. A opět napočítat letáky. Kolem půl druhé je hotovo.
„Jsem zvědavá, jak si počtem,“ loučí se se mnou vedoucí pošty. Měla jsem štěstí, v den, kdy jsem si hrála na pošťačku, bylo krásně. Ale doručovatelky jsou na špatné počasí i nějaký ten kyselý obličej zvyklé.
