Čtyřiašedesátiletý Josef Kozel začal před patnácti lety sbírat místo hub samorosty. V každém z nich vidí netradiční tvar, jednou zvíře, podruhé člověka.
„Nikdy neříkám nahlas, že jdu na samorosty, abych je nevystrašil. To jich pak najdu spoustu,“ směje se Kozel, který svá díla vyrábí ze všech druhů stromů. Vždy k němu přijde, podívá se na něho a zaujme ho
buď větev, nebo kořen. „Ten mám nejradši, protože má nejzajímavější a nejpřirozenější tvary. Jeden zajímavý kus dřeva někdy hledám celý den. Je to jako mánie,“ přibližuje Kozel.
Po návratu domů nechá dřevo nejprve usušit. „Potom z něho oddělám kůru a rozhodnu se, co ze dřeva bude, co v něm opravdu vidím. Pokud jde o kořen stromu, tak ten většinou tvar má. Obrousím ho rašplí na hrubo, smirkovým papírem ho vyhladím a nakonec ho pokryji včelím voskem,“ odhaluje tvorbu samorostů Kozel.
S větvemi má práce více. „Když dělám samorost z větve stromu, tak se to více podobá dřevořezbářství. Dlátkem celé dílo otesávám do tvaru, který z něj chci mít,“ říká Kozel.
Jdou na houby, přinesou dřevo
Sběratel Kozel nejraději sbírá na březích potoků. „Dobré kusy nacházím i v terénních stržích. Když je svah nebezpečný, vezmu si i lano, protože bych těžko šplhal, držel se nějakého kamene a zároveň odřezával dřevo,“ říká Kozel. Práce s lanem mu nedělá obtíže. Na vojně prodělal horolezecký výcvik
a díky němu se dostane ke každému kusu dřeva.
Do lesa vyráží Kozel s bratrancem Ladislavem. „Vždycky spolu jdeme na houby, a on místo hřibů sbírá dřevo. Málokdy se vracíme domů najednou,“ usmívá se Ladislav Kozel, který občas s umělcem rozebírá,
co by z kusu dřeva mohlo vzniknout.
„Někdy se mě ptá, co v tom vidím. Naposledy jsem viděl vílu a on medvěda,“ usmívá se Ladislav Kozel.
Sběratel samorostů má největší radost, když dřevorubci kácí stromy. „Nedávno jsem takhle vyrazil na Bílou-Mezivodí. Tam bylo úlovků,“ libuje si Kozel, který nepohrdne žádným zajímavým kusem dřeva.
Udělal už stovky různých ptáků, betlémů, zrcadel, dřevěných rukou nebo lžiček. Kromě beskydských lesů obhlíží i stromy lidem na zahrádkách. Své nejlepší dílo, Čtyři datlové se sklání nad nemocným kamarádem, které je teď na výstavě ve škole Pod Sovou, vyrobil z větví hrušně, kterou měla na zahradě rodina Pořízkových ze Sviadnova.
Emilie Pořízková umělce potkala na podobné přehlídce jeho tvorby a tam mu také nabídla, jestli nechce jejich hrušně. „Měli jsme na zahradě dva stromy, které měly už přes čtyřicet let. Když jsem viděla věci Josefa Kozla, nabídla jsem mu, jestli nechce přijít k nám na zahradu a vzít si nějaké větve.
Brzy přišel a stromy ořezal. Vůbec by mě nenapadlo, že z toho udělá datlí rodinu. My jsme tam s manželem viděli jen větve,“ směje se Pořízková.
Hrušeň má teď doma. Kozel jim datlí rodinku věnoval. „Kromě datlů nám udělal i několik dřevěných rukou, lžiček a vajíček. Ty stromy zažily několik generací, ale už jsme je museli pokácet. Tak na ně máme alespoň nějakou památku,“ říká Pořízková.
JOSEF KOZEL
• Narodil se 9. dubna 1945 ve Skalici.
• V roce 1963 maturoval na Střední průmyslové škole strojní ve Frýdku-Místku.
• V roce 1995 měl první výstavu v hotelu Javor v Řece u Třince.
• Dvanáct let je členem Výtvarné skupiny Petra Bezruče v Ostravici.
