Film je jiná realita
O člověku, který vykope hroudu zlata a honí se za jeho mamonem, než sám zjistí, že všechno byl sen, který se mu jako chovanci ústavu pro choromyslné zdál. O tom je ve stručnosti námět devítiminutového animovaného filmu, který odevzdal Jakub Dvořák u přijímacích zkoušek na vysokou školu. Na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku se bude zdokonalovat právě v animaci.
„Hodně se na školu těším, žádnou jinou bych asi dělat nemohl,“ usmívá se devatenáctiletý Jakub, který odmaturoval na táborském soukromém gymnáziu.
Když mu bylo jedenáct, začal kreslit a vymýšlet komiksy. „Komiksové postavičky mě baví nejvíc, což bych v animaci měl určitě zužitkovat,“ myslí si. Malbě a kresbě se léta věnoval i pod dohledem akademického malíře Teodora Buzu na základní umělecké škole.
A kam by to Jakub nejraději dotáhl? „To je ještě daleko, ale ideální by bylo malé studio. Nebránil bych se dělat komerční věci, jako reklamy, ale určitě by mě víc lákal film. Chtěl bych natočit třeba i nějaký celovečerní, ať už animovaný, nebo normální, vyzkoušel bych režii,“ vysvětluje budoucí animátor, který v oboru jednoznačně uznává Jiřího Trnku a za ikonu považuje například disneyovského Mickey Mouse.
Jako jeden z deseti přijatých na obor se na škole může setkat i s jinými jmény českého filmu, přednáší tu režisér a kameraman F. A. Brabec nebo režisér Jiří Strach. „Rád bych se zapojil do filmového světa, dost mě zaujal. Vytváří něco nového, vlastní realitu, kterou může lidem ukázat, zapůsobit na ně,“ uzavírá Jakub.
Výzkum, který nekončí
Už v primě na víceletém gymnáziu Pierra de Coubertina v Táboře ho zaujaly pokusy při fyzice. Pravidelně se v tomhle předmětu účastnil olympiád a na vysvědčení z něj měl vždy jen jedničku. Slova jako fúzní elektrárna, jádra, aplikace patří do běžného slovníku devatenáctiletého Pavla Novotného. Hodlá studovat obecnou fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě v Praze, má jasno i dál. Mezi obory jako astronomie, astrofyzika nebo meteorologie si vybral jadernou fyziku.
Během několika minut je Pavel schopný podat výklad o významu takzvané teorie všeho, se kterou začal už Albert Einstein. Právě výzkum ho láká nejvíc. „Mým snem by bylo dostat se jako součást týmu do CERN, Evropské organizace pro jaderný výzkum,“ vysvětluje. Pracovat by mohl i v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy nebo v Jaderné elektrárně Temelín. „Lákala by mne třeba i vědecká kriminalistika, i když dnes je obrázek o ní zkreslený díky seriálům. Filmaři jsou tak trochu napřed, znají to, co dneska ani neumíme,“ popisuje Pavel.
První osoba množného čísla je při jeho výpovědích samozřejmá, sám se mezi fyziky může řadit už léta. V patnácti postavil první rádio. „Rozhlasový přijímač chytal stanice z Moskvy nebo ze Srbska, byl naladěný na jiné vlny, než je běžné. Není to složité zapojování,“ popisuje.
Své zkušenosti předává dál. Patří totiž k táborským skautům. Těm nejmenším už předvedl pokusy například s baterií z citronů, která dokázala rozsvítit světlo nebo z PET lahve sestrojil model raketového motoru, který uměl vzlétnout.
„Už ve starém Řecku Démokritos předpokládal, že jsou atomy, pak se o ně svět začal zajímat znovu na konci devatenáctého století, od začátku dvacátého známe atom, protony, elektrony i neutrony, později se lidé naučili jádro štěpit, objevovat další částice. Ve fyzice prostě není nikdy hotovo, je to běh na dlouhou trať, a to je na tom hezké,“ dodává Pavel.
Finština je výzva
Seitsemän. To je finsky sedm. Jak by mohl znít název týdeníku, přeložila Eliška Zoubková. Skandinávie a především Finsko ji fascinují natolik, že se po maturitě na gymnáziu Pierra de Coubertina rozhodla pro finská a dánská studia na Karlově univerzitě. Pokud při přijímačkách uspěje, dostane se mezi pár desítek lidí v republice, kteří se takovým oborem zabývají.
Ve spojení se severskými zeměmi se lidem běžně vybaví hokej, vodka Finlandia nebo los. Eliška vidí dřevo, jezera i zimu. „Poprvé jsem se do Norska podívala v deseti letech. Fascinuje mě příroda i to, jak se lidé chovají, jejich klid, rozvážnost, což se projevuje třeba v politice,“ vypráví.
S finštinou začala před šesti lety. „Učím se z Finštiny pro samouky, to je vlastně jediná učebnice, která je k dostání,“ popisuje a hledá v ní počet pádů, který tento jazyk má. Je jich okolo patnácti. Dokáže popsat i složitý systém samohlásek. Slova zní jako filmová zaříkadla.
„Z Finštiny vycházel třeba Tolkien u Pána Prstenů pro jazyk Elfů,“ dokládá. Přes internet poslouchá Eliška i rádio v jazyce, který chce studovat.
Přesto jazyk není hlavním cílem studií. Důležité je poznávat reálie, kulturu i způsob života Skandinávců.
„Zajímá mě výtvarné umění, třeba skandinávský design, který pracuje s přírodními motivy, jednoduchými liniemi bez zbytečných dekorací a hlavně musí být užitečný,“ vysvětluje.
Vysněnou práci zatím nemá. Pokud školu absolvuje, může se věnovat překladatelství, tlumočnictví, pracovala by ráda i na velvyslanectví, nebo zprostředkovávala kontakt se zahraničními firmami. Život ve Finsku by si vyzkoušela ráda. „Jestli napořád, nevím. Měla bych problém s mrazy i polárními nocemi, kdy je pořád šero. Mají ho sami místní, takže pro středoevropana by to bylo horší,“ říká, ale jedním dechem dodává, že ji baví poznávat neprozkoumané, méně obvyklé. Je to vidět i na jazycích, které ovládá. Kromě angličtiny, němčiny a francouzštiny se zajímá ještě o velštinu. Loni strávila rok na střední škole v USA.
