Chvíli slepuje model Třebíče, pak se jde proletět letadlem | E15.cz

Chvíli slepuje model Třebíče, pak se jde proletět letadlem

Ve svém domku staví města, staré usedlosti, paláce, chrámy, čtvrti, zaniklé vesnice. Stanislav Vrška umí vyrobit pro muzea jakýkoliv model.

Třebíč Sám žertuje, že prý je snad v důchodu ještě pracovitější, než když ještě každý den chodil do práce. Modelář Stanislav Vrška žije v malé chalupě v bývalém třebíčském židovském ghettu a pracuje i osm hodin denně. „Nemusím se nutit, naopak: je to práce, na kterou se vždycky doslova těším. Ráno vstanu a dělám. A když někdy třeba půl dne nedělám, tak si to napracuji,“ líčí sedmdesátiletý někdejší strojař Vrška, který za svou práci na rozměrných modelech získal i cenu města Třebíče.

Vytvořil model třebíčského židovského ghetta, vystavený v tamní synagoze, udělal miniaturu baziliky a zámku či strahovského kláštera pro kanonii premonstrátů. Teď pracuje na rozměrném historickém modelu Třebíče.

Když vás práce tolik baví, jak relaxujete?

Mám i další koníčky. Když je hezky, zajedu si třeba do Křižanova, kde mám letadlo, a zalétám si. Ale pak si to zase napracuji v sobotu a v neděli. Dělám si z toho legraci, že mám snad teď i lepší pracovní režim, než když jsem ještě chodil do práce. Ale je to pravda. Zvlášť v zimě mě nic nerozptyluje, dá se dělat od rána do večera.

Děláte samé malé domy, jeden za druhým, nestane se z toho stereotyp?

Každý dům je ale jiný. Tady mám například Malovaný dům v Třebíči. Model zobrazuje podobu města v roce 1835, tehdy měl ale Malovaný dům sgrafita. Má zajímavý dvůr, byly tam obchody, to všechno si musím zjistit, abych měl o stavbě co nejvíce informací. V dalším domě bydlí můj kamarád, ví o tom baráku, co jen šlo. Tak spolu probíráme historii do detailů. Celé město, každý dům, který dělám, mám prolezlé. Jdu tam, mluvím s lidmi, co tam bydlí, podívám se, jak vypadaly dvory, udělám si fotky. S historií Třebíče se seznamuji vlastně až teď na stará kolena.

Jak moc jdete v modelu Třebíče do detailů?

Třeba vím, že tady v tom místě byl radniční dvůr. Takže musím myslet na to, že tehdy tam byly dřevěné záchody, topilo se dřevem, tak tam mám vyrovnané hraničky dřeva. Žili tam řemeslníci, třeba pláteník, musí tomu dvůr odpovídat. V barácích u řeky bylo zase hodně koželuhů. A v té době měli v každém baráku na dvoře dobytek, prasata, krávy, byla tam hnojiště.

Jaké bude náměstí?

Chceme ho oživit, aby vypadalo jako při trzích, kdy se tam ze širokého okolí sjeli sedláci se žebřiňáky. Tam, kde se dnes říká Na Staré poště, skutečně bývala pošta, před kterou parkovaly dostavníky. Náměstí mělo tři kašny. Mám na tom ještě fůru práce, ale model bude pěkný.

Jak bude model Třebíče velký?

Má celkem šest částí, tři mám hotové, na čtvrté pracuji. Celý bude mít pět krát tři metry. Model takových rozměrů by nešlo dělat vcelku, nemám na to prostory a byl by to problém i kvůli transportu. Hotová je dolní strana se dvěma historickými branami. V roce 1835 stály ještě všechny městské brány, celé hradby s baštami a opevňovacími systémy.

Proč jste zvolil zrovna rok 1835?

Je to vlastně i trochu škoda, protože Třebíč byla mnohem hezčí ještě předtím, jenže v roce 1821 vyhořela. To byl jeden z největších požárů města v Rakousku-Uhersku. Tehdy měla renesanční štíty, které se dodnes dochovaly jen na radnici a asi třech dalších domech. Muselo to být nádherné, podobné jako náměstí v Telči, jenže po požáru štíty ztratily oporu ve střechách, které shořely. Tak musely pryč. Bohužel pro podobu města před požárem nemáme dostatek podkladů, aby bylo možné podle nich model vytvořit.

Z čeho při tvorbě modelu čerpáte?

Mám plán z roku 1835, zvětšený na měřítko 1:100, v němž vzniká i model. Podle plánu poznám půdorysy domů a parcel. Čerpám i ze starých rytin a obrázků a také z prvních fotografi í Třebíče, které jsou z roku 1860. Plán mám zvětšený a přímo si ho překresluji na terén modelu. Model představuje několik stovek domů.

Jak je plán přesný?

Porovnávali jsme ho se současným, zaměřeným geodety s jejich nejmodernějšími přístroji. Ten starý plán kreslil jakýsi zednický mistr. A jsou tam rozdíly maximálně půl metru!

Jak dlouho už na třebíčském modelu pracujete?

Tři části jsem dělal asi dva roky. Pak jsem práci na tři čtvrtě roku přerušil, protože jsem tvořil model strahovského kláštera. Teď zase pokračuji už přes půl roku na Třebíči. Rád bych model dokončil do léta. Pak se chci pustit do dalšího díla, tak nechci práci na tomhle modelu zbytečně protahovat.

Co budete dělat pak?

Areál Sádek nedaleko Třebíče koupil pražský právník a začíná s jeho rekonstrukcí. Bude z toho zámecký hotel a penzion. Majitel bude chtít udělat model Sádku. To bych měl dělat za rok touto dobou. A v třebíčské Borovině v bývalém obuvnickém závodě se dnes celý areál přestavuje, mělo by tam být bydlení, domov důchodců a obchodní dům. A v bývalé kotelně bude malé regionální technické muzeum. Část bude věnovaná letectví s kostrou ultralehkého letadla, kam by si návštěvník mohl vlézt a vyzkoušet si, jak se letadlo ovládá. Měl bych tam udělat model letadla, na kterém létali piloti RAF.

Loni jste vytvořil model strahovského kláštera pro řád premonstrátů. Jaká to byla práce?

Velmi náročná. Manželka mi pomáhala, má smysl pro detail, dělala mi například sochy před vstupem do strahovské knihovny. Od ledna do března jsem taky pracoval pro rakouské klienty na modelu středověké vesnice, kterou vykopali v městečku Thaya. Než ji obyvatelé ve středověku opustili, bylo tam dvanáct chalup a malá tvrz. Byly to roubenky, částečně zapuštěné v zemi, se střechami ze slaměných došků. Řešil jsem problém, jak tu doškovou střechu udělat. Nakonec jsem ji vymyslel ze štětek, které se prodávají jako mašlovačky na vymašťování plechů.

Pracoval jste také pro soukromé muzeum hraček, o co šlo?

Majitel muzea má velkou kolekci pokojíčků pro panenky, které se dělaly už od osmnáctého století. Chtěl model staré školy z Rakouska-Uherska. Bez přední stěny, aby bylo vidět dovnitř. Pro něj jsem dělal taky měšťanský dům, kde je v přízemí pekárna a prodej pečiva. Tam to šlo do takových detailů, že jsem dělal i housky v troubě.

Na co se ze své současné práce nejvíce těšíte?

Když se dokončuje fasáda, dveře, brány, okna, detaily. Jeden den udělám skelet domu z letecké překližky, druhý den detaily, střechy, tašky. Třetí den barvím, patinuji, aby model byl věrohodný. A nakonec vznikají cesty a chodníky. Třebíč neměla kanalizaci, takže podél náměstí na jeho horní straně byla mělká stoka, kam se všechny nečistoty vypouštěly. Pak je spláchl déšť. Kanalizaci udělali až v polovině 19. století.

Jak jste se dostal k modelařině, souvisela s vaší profesí?

Dělal jsem v Unipletu, ve výrobě pletacích strojů. Bohužel ten podnik zanikl, což je tragédie, protože to byla špičková strojařina. Já ale modelařil celý život, s prací to moc společného nemělo. Když jsem odešel do důchodu, uvažoval jsem, čím se budu v důchodu zabývat. Nechtěl jsem sedět doma, nudit se a nadávat, jako to někteří chlapi v důchodu dělají. Tak jsem začal dělat modely pro muzea, a to mě vyloženě uspokojuje. Dělám si sám, svým tempem, nemá to chybu.

Hodí se při tvorbě modelů měst zkušenosti leteckého modeláře?

Třeba zkušenost s materiálem OE leteckou překližkou. Lehce se zpracovává, je odolná proti vodě. Model by totiž měl něco vydržet, protože jeho cena pak může být v řádu statisíců korun. To se týká i barev, používám takové, kterým nevadí světlo, nevyblednou. Známý Langweilův model Prahy, který vznikal na začátku 19. století, je v měřítku 1:480, ale je tam asi dva tisíce domů, například celý Josefov, což je čtvrť, která byla komplet zbouraná na konci 19. století. Dnes z toho modelu architekti čerpají. Langweil měl jinou technologii. Dělal modely z kostek dřeva, polepených papírem a namalovaných, dnes stojí šílené peníze ten model udržet. Proto chci udělat svůj model trvanlivější.

Když tvoříte kulisy malebného města v místech, kde je dnes realita naprosto jiná, není vám líto, že už město nevypadá jako třeba v roce 1835?

Tu lítost má spousta starších lidí. Pamatuji bourání věže v hradbách, starého pivovaru. Dnes tam jsou od konce sedmdesátých let obchodní domy a parkoviště. Polovina dnešního autobusového nádraží byla plná starých domů, tam byla Stařečka, což byla část starší než samotná Třebíč. Vybourali ji kvůli stavbě nádraží, to jsou neuvěřitelné kroky, které město zničily. Kdyby bývalo zůstalo alespoň v podobě, jakou mělo do sedmdesátých let, jezdili by sem turisté jako do Českého Krumlova.

Třebíč ale neměla horší osud než jiná města.

Když se podíváte v Jihlavě na náměstí s bednou Prioru uprostřed, také je to hrůza. Zanikla jihlavská židovská čtvrť, třebíčská naštěstí zůstala zachována. Je tam mnoho domů, které sice ještě dnes zvenčí nevypadají zvlášť zajímavě, mají fasádu třeba z brizolitu, ale mají nádherné interiéry, klenby, úzké chodbičky, schodišťátka. Nedávno tam například při rekonstrukcích jednoho z domů objevili dvě židovské rituální lázně mikve - ve sklepě do skály vydlabaný bazének s pramenitou vodou.

Na stěně pracovny vám visí nádherná dřevěná vrtule z letadla, na jakém stroji létala?

Je to vrtule z letounu Hansa-Brandenburg, což bylo jedno z prvních letadel první světové války, je to vzácný kus z roku 1916. Týden jsem si s ní hrál a dával jí lesk. Byla vyrobená ve Vídni z vrstev jasanového a ořechového dřeva. Jeden známý ji měl na třebíčském letišti opřenou v hangáru.

Jakým letadlem létáte?

Mám už čtrnáct let dvoumístný ultralight. Postavil jsem si ho hned, jak to bylo po devadesátém roce možné a létání nebylo svázáno se členstvím ve Svazarmu. Kamarád dělá letecké fotografi e měst, které využívám i při práci na modelech.

Vám se asi ruce netřesou, protože jste si nedávno ve svých sedmdesáti letech koupil sportovní auto. Kam jezdíte?

Měl jsem vždycky auto jako nutné zlo. Ale řekl jsem si, že si na stará kolena nějaké praktické auto koupím. No a jednou v létě jsme jeli se ženou kolem autobazaru v Červených Hospodách před Třebíčí. Měli tam Fiata Barchettu, krásný dvoumístný sportovní nadupaný kabriolet se stahovací střechou. Je nádherný, vypadá jako ferrari. Hned jsem věděl, že kašlu na klasické auto, a koupili jsme ho. Jezdíme po srazech značkových sportovních a historických aut. Mám dvě dospělé děti a ty si myslí: děda se nám na stará kolena zbláznil, koupil si sporťák. Ale mně to nevadí. Přijeli jsme na sraz na Vysočině ve Zderazi u Proseče. Z těch asi sedmatřiceti aut, co se účastnila, s většinou z nich přijeli lidé v mém věku.

KDO JE STANISLAV VRŠKA

* Narodil se v roce 1941, žije v třebíčském Zámostí
* Původní profesí je strojař z výroby pletacích strojů
* Létá s ultralehkým letadlem, je celoživotním modelářem

 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!