edna ze zavedených pověr říká, že Číňané si dávají polévku až nakonec po jídle. „Není to pravda, po jídle si pouze vývarem vypláchnou misku, v níž měli celou dobu rýži a další jídlo, spíše to souvisí s jejich šetrností,“ vysvětluje proděkan olomoucké filozofické fakulty Ondřej Kučera a přitom srká ze zvláštní lžíce pálivou polévku. Kučera strávil v Číně několik let a teď vyrazil se Sedmičkou otestovat restauraci Shanghai. Zároveň vysvětluje, jaké čínské zvyky mohou lidé v Olomouci zažít.
„Ani v Číně jsem neochutnal lepší pálivou polévku,“ chválí Kučera restauraci, ve které si objednává čínsky. Většina ostatních hostů si musí vystačit s čísly v jídelním lístku. „Už se mi stalo, že mi v některých restauracích v Olomouci ani nerozuměli čínsky. Prostě tam obsluhovaly Mongolky nebo jiní Asiaté,“ vysvětluje Kučera a hlasitě srká polévku. Není to nic neslušného. Číňané tímto způsobem polévku nejen lépe vychutnají, ale i ochladí. Nikdy do ní nefoukají. Kyselá a pálivá chuť má rozproudit trávení před hostinou.
*Čtyři u stolu, to je smrt*
Mezi největší prohřešky stolování patří podle Kučery zapíchnutí hůlek zvaných kuaizi do kopečku rýže. Připomíná to způsob pálení vonných tyčinek v popelu mrtvých. Se smrtí souvisí i počet lidí u stolu. Nikdy by neměli být čtyři. „Ta číslovka se vyslovuje stejně jako smrt a Číňané jsou velmi pověrčiví,“ upozorňuje Kučera.
Ve správné čínské restaurace vždy obsluha servíruje o jedno jídlo více, než je hostů u stolu. „Všechno dají doprostřed stolu a berou si ze všeho. Číňané se proto často diví, že jim Evropané nedají ochutnat ze svého talíře,“ objasňuje další odbornice na čínské zvyky Jarmila Fiurášková z olomoucké Konfuciovy akademie. Ta funguje při Univerzitě Palackého v Olomouci a přijít do ní může kdokoliv. „Učíme tam čínštinu, kaligrafii i čínské vaření,“ dodává Fiurášková.
Nejbližší lekce v Konfuciově akademii bude mít 7. října téma Zaručeně pekingská kachna.„Přestože existují chutnější recepty, pekingská kachna je proslulá. Rozšířila se po celé Číně,“ doplňuje Kučera ve chvíli, kdy ke stolu přichází obsluha. Není jí sice rozumět ani slovo, ale zjevně přeje dobrou chuť. V mžiku se zcela zaplní střed stolu. Vévodí mu kachna. „V čínské kuchyni je obvyklá, protože ji chovají na zaplavených rýžovištích,“ vysvětluje Kučera. Do prázdné misky klade nejprve rýži, pak kousek kachny. Ale jiné než té pekingské. Tahle je v lístku nazvaná voňavá a křupavá.
Servírka mezitím balí do pšeničné placky kousky pekingské kachny se zelenou cibulkou, pórkem, sójovými výhonky a švestkovou omáčkou. Jídlo se zapíjí pivem nebo čajem. Postupně všichni ochutnají všechno. Kuřecí, nebo vepřové maso na železné plotýnce. Každý si svůj kousek dává do misky s rýží.
Největší úspěch má kachna. „V Pekingu by lepší nebyla. Turisté jsou proto občas zklamaní, že dostanou totéž, co by mohli mít i tady. I když, dal bych víc švestkové omáčky,“ hodnotí olomouckou kachnu po pekingsku Kučera.
*Křiklavé? Ještě málo*
Kučera se pak rozhlíží po divoce vyzdobeném lokálu, který pamatuje kasino i kavárnu. „V Číně jsou restaurace ještě mnohem křiklavější. A víc to v nich šumí,“ dodává Kučera a upozorňuje, že v Česku se čínské restaurace přizpůsobují místním chutím. Třeba tofu není tak pálivé a jídla jsou slanější a je v nich více masa. „Většina čínských bister se už bohužel pokazila českou bufetovou kuchyní,“ lituje Kučera.
Dnes čínské jídlo často prodávají Čechům spíše než Číňané Vietnamci. „Rozeznají se tak, že všechno ohřívají. Mají takový více gulášový styl,“ upozorňuje Kučera.
