Cizinci. Romantiku vyměnili za komíny

V Mostě žijí téměř čtyři tisíce cizinců. Mnozí se tam usadili natrvalo a od základů změnili svůj život.

Most / Jedinou ostrovankou z Ithaky, která žije v Čechách, je Artemis Lourantou. Jejím domovem se stal průmyslový Most. Ostrov na jihu nabízí romantiku, ale k životu není. „O Čechách jsem věděla, ale nenapadlo by mě, že se usadím trvale v Mostě,“ přiznává Artemis.

V Praze vystudovala Univerzitu Karlovu. Roky se věnuje cestovnímu ruchu. S češtinou ještě trochu zápolí a tu a tam narazí na úskalí. Perličkou se stala příhoda z počátku, kdy u kadeřnice žádala zastřihnout konečníky místo konečky vlasů.

Z Mongolska odešla na sever Čech Gantuga Ganjuur. Na vysoké škole v Praze se seznámila s Artemis a ta ji po letech do Mostu přivedla. Buddhistce chybí pláně s jurtami, ale panelák pro ni není neobvyklý. V Ulánbátaru žila v bytě. „Když za mnou rodiče přiletěli, maminka naříkala, jak ji bolí nohy z asfaltových chodníků. U nás si i v hlavním městě můžeme vybrat a jít po zemi,“ vzpomíná Gana.
Vystudovala knihovnictví, ale žije duchovním životem. Učí jógu a hodně cestuje po Čechách. Do Mostu se ráda vrací za přáteli.

Z ukrajinského Ternopilu pochází Oxana Kovářová. „Čeští dělníci i inženýři u nás pokládali plynovod. Kamarádka se s jedním seznámila. Když přišla perestrojka, Češi museli domů. Sbalila kufr a spolu s ním se usadila v Postoloprtech. Byla jsem za ní dvakrát na návštěvě. Zamilovala jsem se a rozhodla se do Čech přestěhovat také,“ líčí Kovářová. Most jí k životu vyhovuje a má tam práci.
V Mostě žije 3 746 cizinců. „K dlouhodobému pobytu je přihlášeno nejvíc Němců, a to tisíc,“ uvedla Eva Jaklová, mluvčí cizinecké policie v Ústí nad Labem.

Trvale v Mostě žije nejvíc Vietnamců – 713. Řekové jsou v Mostě čtyři, Francouzů je sedm, Mongolů čtyřiadvacet a Ukrajinců 275.

Život mezi přáteli

Přístavní hřejivá Marseille, bájná Odysseova Ithaka. Místa vysněná z filmových dokumentů a katalogů cestovních kanceláří. Rodiště dvou cizinců, kteří trvale žijí v Mostě. Proč si zvolili průmyslové město na severu? „Máme tady životní partnery, práci, kamarády,“ notují si společně.

Neuměl slovo česky

Skupina Laura a její tygři může za to, že Francouz Alexandre Pin zavítal do Mostu. Doma pořádal rockové koncerty a Lauru tehdy pozval jako hosta. Stalo se, že se skamarádili, a když byl Rock for Live v Mostě, Alex přijel na oplátku tam. „Koncert byl v jámě po historickém městě. Počítali jsme, že přijde hodně lidí. Jenže pršelo, bylo nevlídno a tak nakonec zbylo víc času na hospůdku a prohlídku Mostu než na rockovou hudbu,“ vzpomíná Alexandre.

Učil děti angličtinu

Za půl roku se z Francie na sever Čech vrátil. Bylo to v roce 1992. Našel si tu dívku, která se stala jeho manželkou. Neuměl česky a ona nemluvila francouzsky. Alexandre měl vystudovanou vysokou jazykovou školu se zaměřením na angličtinu a španělštinu. „Dohodli jsme se, že zůstaneme v Mostě. Ona by se ve Francii těžko uplatnila. Já si našel práci v Praze v realitní kanceláři. Každý den jsem dojížděl a vydržel jsem půl roku. Pak jsem toho měl dost. Hledal jsem práci v Mostě,“ vypravuje. Uplatnil se jako učitel angličtiny na 14. základní škole.

Dva roky před koncem tisíciletí odešli do Pyrenejí do městečka Pau. „Naše manželství netrvalo dlouho. Když jsme se rozešli, zatoužil jsem změnit život. Na Vánoce v roce 2005 jsem přijel na dovolenou do Mostu a našel jsem si tady novou lásku. Už jsme tři měsíce oddaní,“ říká Alex.

Kvete byrokracie

Ze sladké Francie si přijel pro své ženy do Mostu. Až osudové, zdá se. Na otázku, jestli jsou Francouzi skutečně nejlepší milenci, odpověděl zdráhavě: „Nejsem si jistý. Francouzi sami sebe považují za střed světa, neumějí jazyky, nesnaží se. Češi jsou daleko skromnější a citlivější národ,“ konstatuje Alexandre Pin.

Narodil se v Marseille, dětství prožil na Korsice. Česká mentalita mu víc vyhovuje. „Francouzi často protestují, nikdy nejsou spokojení. Systematicky se baví o politice a takové řeči u kafe mě nebaví. Zvolí prezidenta a po měsíci na něj už nadávají.

Češi jsou diskrétnější, ne tak extrovertní a přátelské vztahy mezi nimi jsou pevnější,“ hodnotí život tady a tam Alex a dodává, že ve Francii je byrokracie horší než u nás. Vyřizování na úřadech trvá neskutečně dlouho. Rozváděl se čtyři roky a potřeboval k tomu kopec papírů, podpisů, potvrzení.

Není plážový typ

„V životní úrovni není rozdíl. Mostecké obchody jsou zásobené stejně. Život tady mě baví. Ve Francii na všechno člověk potřebuje auto. Ve městě i mimo něj. Prostě všude se jezdí autem, zbytečně. Moře mi neschází. Nejsem plážový typ. Suché teplo okolo Marseille mám rád, a tak se domů vracím každé prázdniny. Kdybych se jednou rozhodoval, zda se vrátit, vybral bych si Korsiku. Jenže najít práci tam je nemožné,“ říká Alex. Na otázku, zda by mohl učit češtinu, odpovídá se smíchem: „Asi by byl malý zájem, to bych si nedovolil.“

V Mostě se oženil

Dospěl k názoru, že není ani tak důležité, kde člověk bydlí, ale s kým. Život je o lidech, ne o pobřeží a krásných domech. V Mostě má ženu, přátele, kvůli nim do Čech přišel. A vůbec se mu nestýská. Česky mluví velmi dobře, rozumí všemu, ale jak říká, ještě mu chybí slovní zásoba. Francouzština má jiný systém, čeština je občas v jeho očích absurdní. Má živnostenský list a učí v Mostě francouzštinu.

Čte komixy pro dospělé

Čte rád knihy, v českém jazyce ho to ale nebaví. „Beru to jako práci, ne relax. U nás čteme hodně komix. V Čechách ale není k sehnání ani v Praze. Ve Francii jsou knihkupectví velká jako supermarket a nabízí jen komixy. A tak si jich v létě nakoupím celý ranec, ale jsou drahé. Vybírám ty z druhé ruky,“ dodává Alex.

V Mostě má přechodné bydliště. Až bude rok ženatý, dostane trvalý pobyt. Plánuje rodinu a říká, že na děti budou doma mluvit česky i francouzsky, navíc anglicky i španělsky.

Kapitánem z hecu

Měla se stát námořníkem. Lodě jsou pro Ithačany symbolem svobody, útěku z malého světa. Protože její táta byl námořník, všichni okolo ní byli námořníci, věděla, co to obnáší. „Kamarádi jsou kapitáni, jezdí po světě, ale postrádají domov, rodinu. Tátu jsem si moc neužila, byl pořád na moři, maminka musela zvládnout všechno sama. Když jsem odmaturovala na gymnáziu, věděla jsem, že tuhle práci dělat nechci. Na námořníka jsme šly s kamarádkou z hecu. Chtěly jsme dokázat, že to zvládnou i holky,“ vypravuje svůj příběh Artemis Lourantou.

Narodila se na malebném Odysseově ostrově Ithaka, který má tři a půl tisíce obyvatel. Téměř polovina bydlí v hlavním městě Vathi, přeloženo Dole.

Nejde o romantiku

Život na ostrově není tak romantický, jak vypadá během měsíce dovolené. Jediným spojením s pevninou byl a je trajekt. „Dobře znám pocit, když se na ostrově obklopeném mořem začne zvedat vítr, nepřijede trajekt, nejde elektřina, chvěje se zem zemětřesením. Na podzim tam na lidi padá deprese. Není výjimkou, že člověk umře proto, že nemá včasnou pomoc. Jako děti, studenti jsme vymýšleli programy, túry, abychom nepadli do ubíjející nudy. Každý večer jsme chodili do přístavu koukat na lodě, co přijíždějí a odjíždějí. Ale my nemohli jet s nimi, museli jsme zůstat stát,“ líčí Artemis život na ostrově. Na malém ostrově si každý vidí do talíře. Kdo chce jít do kina, do divadla, koupit si CD nebo knihu, nemá kde.

Jedna z patnácti

Dostala státní stipendium do Československa. Snila o filozofické fakultě. Česky neuměla ani slovo. V angličtině se tehdy na univerzitách nevyučovalo. Psal se rok 1986.
Po celém Řecku dali tuto možnost patnácti lidem. „Někdo vypadl a já byla náhradník. Nevěřila jsem, že to vyjde. Neměla jsem pas, peníze, nic. Ale výborné maturitní vysvědčení za osmnáct. U nás se klasifikuje od desítky do dvacítky. Pak mi zavolali, prošla jste, za dva týdny nastupujete. Naše děti jezdily do Athén, do Ameriky, Čechy byly výjimkou. Musela jsem vyřídit všechny formality, dát výpověď v práci a co především, oznámit doma, že odjíždím. Maminka plakala,“ vzpomíná Artemis. Vkročila do neznáma, nevěděla, co všechno ji čeká.

Musela na geologii

Nastoupila do jazykové školy v Dobrušce a tam jí sdělili, že obor psychologie je plný. Buď se vrátí domů anebo nastoupí na geologickou fakultu. „Nechtěla jsem se připravovat na šutry. Přesto jsem to drze udělala. První měsíc nás naučili základy češtiny, druhý měsíc nám dali učebnice a na konci semestru jsme dělali zkoušky v češtině. Prolezla jsem s odřenýma ušima,“ líčí Artemis. Pak šla do jazykové školy v Poděbradech, zaměřené na psychologii. Začala znovu. Absolvovala bez problémů. Po prázdninách nastoupila na vysněnou filozofii Univerzity Karlovy. Za pět let promovala.

Za měsíc zase zpátky

Pak se na měsíc vrátila na Ithaku, aby vyřídila registraci, že studium je ekvivalentním vzděláním, aby mohla v oboru pracovat v Řecku. Než úředníci vydali verdikt, odjela znovu do Čech, tentokrát do Mostu na brigádu do cestovní kanceláře. Práce se jí zalíbila natolik, že si založila cestovní kancelář vlastní. Zamilovala se a čas svého odjezdu dál a dál odkládala, až zůstala natrvalo.

V Mostě se vdala. Má tady spoustu kamarádů a přátel. „Most a Ithaka je jako pěst do oka, ale nejdůležitější roli v mém životě hrají lidé a mezilidské vztahy. Jakmile se cítím bezpečně a přátelsky, jsem doma. A v Mostě se tak cítím, moc se mi tu líbí,“ vyznala Artemis Lourantou.