Ani v davu lidí je není možné přehlédnout. Jsou jiní. Ať už mají vlasy pod zadek, chodí ve skotských sukních anebo vyčnívají o dvě hlavy nad ostatní.
Chlap v sukních
Skotský kilt, tetování a flashe v uších. K Martinu Boušovi ze Strakonic tohle patří. První sukni se skotským vzorem si objednal, když mu bylo třiadvacet. „A můžu ji všem vřele doporučit. Je mnohem pohodlnější než kraťasy,“ říká s úsměvem.
O tom, že by pod károvaným kiltem nosil spodní prádlo, nemůže být ani řeč. „Jedině naostro. Prý to jinak přináší smůlu,“ vysvětluje zvyky Skotů. Spodky berou jako zneuctění svého kroje.
K netradiční módě se dostal díky dudáckým festivalům, na které chodil od malička. Skoti se mu vždy líbili, protože se od ostatních dudáků lišili. S mnoha se dnes dokonce přátelí.
Ze Skotska si dokonce nechal přivézt pravý keltský kilt, který nosí na různé festivaly nebo koncerty. „Jen tak na nákup bych v něm asi nevyrazil, ale když je příležitost, tak si ho rád vezmu,“ dodává. Moc podobně oblečených lidí nepotkává. Mezi desetitisíci lidmi na festivalu jsou tak dva další s podobným vkusem.
O svém oblečení toho dost ví. Například že tartan, tedy vzor na sukni, se liší podle klanů. Každá rodina má vlastní barvy a hustotu čar. „Dudáci, kteří jezdí k nám do Strakonic, mají většinou kilty vojenské,“ poznamenává.
Cena takového modelu se může pohybovat od tří tisíc korun výš. Ke kroji patří také takzvaný sporran. Taštička na osobní věci, kterou si lidé mohou pořídit za šest set i osm tisíc korun.
Netradiční oblečení podtrhuje Martin Bouša ještě tetováním a piercingem. Barevné obrázky s námořnickým motivem zdobí zepředu celou horní část těla, lýtka a pár kérek má i na zádech. „Není to pro mě pouhý módní výstřelek. Tetování má hlubší smysl. Vztahy k rodině, lásku, nenávist,“ říká. Jeho první obrázek mu v sedmnácti letech dělal otec. Teď je prý v tetovacím salonu skoro každý měsíc.
Na otázku, jak se na něj kvůli jeho vzhledu dívají ostatní, odpovídá, že už si zvykl. „Ti, kteří mě znají a mají mě rádi, vědí, jaký doopravdy jsem,“ podotýká.
Někdy ho reakce lidí dokonce potěší. Třeba když jel jednou autobusem a vedle něj si na poslední volné místo sedl pán v obleku. „Dali jsme se do řeči a on mi povídá, že kdyby si jeho dcera přivedla domů kluka, který vypadá jako já, tak by ji asi zabil. Když vystupoval, řekl, že změnil názor. Lidi nejde soudit podle toho, jak vypadají,“ dodává.
Přehled ze dvou metrů
Dalo by se říct, že má stále nadhled. Dívat se na svět ze dvou metrů, to nemůže každý. Jan Grabmüller ze Strakonic ale ano, měří 202 centimetry.
I když tvrdí, že mu jeho výška nepřináší v životě žádné velké problémy, někdy může lézt trochu do peněz. Třeba když se nechce doma ohýbat ve dveřích. „Je pravda, že jsem si nechal upravit futra. Z běžných 197 na 210 centimetrů. Větší musím mít i postel a nechal jsem si taky udělat vyšší linku,“ popisuje úpravy svého bytu devětadvacetiletý basketbalista.
V kině už prý problémy nemívá, moderní sály asi s většími lidmi počítají a také auto si může koupit větší. Trochu nežádoucí je ale jeho dvoumetrová postava na koncertech. „Když si konečně vybojuju dobré místo vpředu, hned mě všichni posílají zpět, že nevidí. A když jdeme někam jako parta z basketbalu, zůstanou za námi vždycky dva metry volného místa,“ usmívá se.
Co se týká ideální výšky partnerky, nechtěl by se své milé dívat z očí do očí. „Kolem metru sedmdesát je pro ženu asi tak ideální,“ dodává Grabmüller.
Se svou výškou neměl jako malý problémy, až teprve v sedmnácti letech se z něj stával dlouhán. „Tenkrát jsem rostl možná o dva centimetry za měsíc,“ vzpomíná. Maminka řešila rychlé odrůstání z oblečení náplety. Dnes ho oblékání až tolik netrápí. V některých obchodech není oblečení na jeho štíhlou a vysokou postavu obtížné sehnat.
Zlatovláska ze Strakonic
Daniele Petráškové je šest let a má vlasy tak dlouhé, že si na ně sedá. Odmala jí dorostly do pětašedesáti centimetrů. Každý v ní na první pohled vidí Zlatovlásku. Nevadí jí, že si vlasy musí rozčesávat, když se po noci zacuchají. Nechce je ostříhat, tak občas trpí. Ráda je nosí rozpuštěné, ale do školky jí je maminka radši zaplétá nebo dělá pohodlnější účesy. Ráda se fotí, zpívá a tancuje. Vyzkoušela si i přehlídkové molo. „Volala mi známá, že dělá módní přehlídku a ke svatebním šatům nevěsty potřebuje družičku a družbu,“ popisuje matka Daniely. Družbu shánět nemuseli. Dája, jak Daniele přezdívají, má ve školce svého budoucího manžela Honzíka Kučeru, se kterým se prý vezmou, až vyrostou. Tak si takovou malou svatbu vyzkoušeli. „Jednou jsem doma říkala, že se nechám ostříhat nakrátko jako moje kamarádka, ale rozmyslela jsem si to,“ říká. Až začne škola, možná že s nůžkami zaúřaduje Honzíkova maminka. Kadeřnice.
V létě i zimě v kraťasech
Začalo to sázkou o litr fernetu, že vydrží v kraťasech chodit do Dušiček. „Najednou byly minus čtyři, minus sedm a já jsem vydržel do konce roku,“ říká sedmapadesátiletý Josef Karlík ze Strakonic.
Na kraťasy si zvykl, chodil v nich dětem i na třídní schůzky. Lidé ho měli za pomatence. Varovali ho před různými nemocemi. „Počkej, v padesáti se nehneš,“ strašili ho. Stěžovali si dokonce i jeho ženě. „Když jsme chodili po ulici, říkala mi: Choď tři metry přede mnou nebo pět za mnou,“ vypráví.
Karlík tvrdí, že do minus třiceti stupňů jde v krátkých kalhotách vydržet a větší zima v Česku stejně není. Jeho celoroční oděv tvoří triko nebo mikina, kraťasy, ponožky a sandály.
Miluje oba teplotní extrémy. Doma se nejraději sprchuje ledovou vodou a v létě vyráží s oblibou k moři. Dovolenou prý sice tráví ve stínu, ale miluje vlhký vzduch a koupání ve vlnách.
Občas se někdo z okolí jeho stylem oblékání nakazí. „Ale jak přijdou mrazy, skončí,“ dodává. Za devětadvacet let manželství si už jeho žena zvykla, že lidé mluví o jejím partnerovi jako o bláznovi.
Otužilec neví, co jsou zdravotní problémy a chřipky. Jen loni dostal po letech antibiotika. „To jsem na podzim vyběhl jedno ráno narychlo ze sprchy a nastydl jsem,“ vysvětluje.
Chodit v kraťasech je prý jeho životní přesvědčení, kterého se nehodlá vzdát.
Stačí mu jedno kolo
Postavičku Večerníčka si určitě vybaví každý, kdo spatří ve městě Martina Linharta na jednokole. Čepici z novin sice na hlavě nemá, ale jezdit umí stejně dobře.
„Trvalo nám to s klukama tak měsíc, možná dva, než jsme se to naučili,“ přiznává Linhart. Pomocníkem v začátcích jim byla kovová lávka ze strakonického Podskalí ke hradu. „Drželi jsme se za zábradlí a postupně zkoušeli, co dokážeme,“ vysvětluje. Tréninky se podle něj samozřejmě neobešly bez modřin a odřenin.
První úspěch byl, když se kluci vůbec rozjeli. Teď už bez problémů zvládají rampy ve skateparku i jízdu v lese. Jejich největším kouskem je zatím zdolání schodiště u restaurace Hvězda.
Trochu problém ale mají s dopravními předpisy. „Kde a jak jezdit na kolečkových bruslích, na to zákon je, ale co my na jednokole? Abychom jezdili po silnici mezi auty, na to je kolo dost vratké, a jestli smíme na chodník, to nevíme,“ shoduje se parta mladíků.
Všichni chodí do Skauta a tento netradiční sport v něm i prosazují. Většina jednokalařů ve městě také pochází z jejich skupiny. Tam sport přinesl právě Martin Linhart.
„Byl jsem na dovolené, kde jsem jednokolaře viděl. Připadalo mi to jako dobrá zábava, se kterou bychom mohli začít i my,“ dodává.
