Horní náměstí je historickou perlou Přerova. Kráčely tudy dějiny a nikdo nemůže pochybovat, že se právě tady usadil genius loci. Vždyť se tudy procházel Karel starší ze Žerotína, učil se Jan Amos Komenský a Jan Blahoslav právě tady začínal objevovat svět. Uznali to i čtenáři webu Moravské hospodářství, kteří Horňák, jak se náměstí říká, letos v září označili za nejkrásnější na Moravě. Zpráva obletěla republiku, proto Sedmička „na kopci“ zjišťovala, jak se právě tady žije. A starousedlíci se rozvyprávěli.
Nejstarší pamětnicí je Irena Moučková, která se do domu na Horním náměstí číslo 34 narodila před osmdesáti lety. Když vypráví o jeho historii, vrací se do krajiny svého dětství. „Dům už vlastnili babička s dědou. Měl čtyři byty a vpředu měli svoje dílny živnostníci, kteří si krámky pronajímali. Žít tu byla vždycky nádhera,“ říká pamětnice.
Jakmile si vybaví své dětství, cítí i obuvnické lepidlo a vidí ševce, jak sedí na verpánku a opravuje škrpály. „Měl dílnu v našem domě a dodnes si pamatuji, že se jmenoval Metoděj Zdražil. Když jsem mu ráno zanesla rozbité boty, odpoledne jsem v nich mohla klidně i tancovat po Horňáku. Byl poctivý a lidi ho měli rádi,“ vzpomíná Moučková.
Miluje rodný dům s klenutými stropy a sama říká, že by za nic na světě nevyměnila ani výhled z okna - celý život se z něj dívá na šest lip, které náměstí vévodí. V jejich stínu si hrála s panenkami, později to bylo i místo her jejich dětí a vnuků. Ráda vzpomíná na „staré postavičky“, které tvořily živý kolorit náměstí. Třeba na místní legendu pana Martínka, který s oblibou koukal archeologům pod ruky a pomáhal jim „přehrabovat“ se přerovskou historií.
Jezulátko i švadlenka
Martínek už sice nežije, ale jeho syn Ladislav tu pokračuje v rodinné tradici a pečuje o památkově chráněnou stavbu. „Náš dům tu stojí tu od roku 1796, ale naše rodina jeho práh poprvé překročila v roce 1975. Tehdy tu byl ještě i suchý záchod na dvoře. Postupem času jsme si ho opravili a dnes už tu pobývá třetí generace naší rodiny,“ konstatuje Ladislav Martínek. Vzpomíná na časy, kdy se tu coby kluk učil kopat do meruny a dokonce i bruslit.
„Opravdu si pamatuji na jedny Vánoce, kdy během pár hodiny napršelo, začalo mrznout a my jsme tu na kopci měli led. Soused si tenkrát vpodvečer vyšel do hospody a v noci se škrábal nahoru po čtyřech, protože jinak by sklouzl až dolů. Ale taky jsme tu od jara do podzimu hráli tenis. Jeden z místních nám ovšem bral míčky, abychom tady s nimi nemlátili,“ vzpomíná dnes s úsměvem Martínek.
Jeho dům turisté obdivují, možná nejvíc ze všech. Přední fasádu totiž zdobí výklenek s pražským Jezulátkem. Jak se tam soška dostala a proč po celá desetiletí hlídá za sklem Horňák, to majitelé domu netuší. Ovšem na otázku, co pro Ladislava Martínka znamená Horní náměstí, má pohotovou odpověď: „Je to srdeční záležitost, jsme tu jako na vesnici a víme i to, co mají sousedi na oběd. Chvilku jsem žil v paneláku, ale zase jsem prchl sem, tady je to poetičtější,“ tvrdí Martínek.
Teta domácí
O půvabném a romantickém místě k bydlení mluví i další sousedka Kateřina Černochová, která se na Horní náměstí číslo 3 provdala. Nejstarší členové rodiny jejího manžela dodnes nostalgicky vzpomínají na původní majitelku domu. „Od svých tchánů z vyprávění vím, že dům na začátku dvacátého století postavila svobodná švadlena Františka Čeladníková. Byla ve svém oboru šikovná a mohla si dovolit vzít hypotéku na stavbu. Parcelu získala na krásném místě, přímo vedle přerovského zámku,“ podotýká Černochová.
V domě byly původně tři byty a v jednom z nich žili předci rodiny Černochovy, kteří švadlenku oslovovali „teto domácí“. Rodina později pomohla majitelce splatit půjčku a nemovitost získala do svého majetku.
„Dnes tu žijeme společně s našimi dětmi a bydlení v historické části si nemůžeme vynachválit. Je tu pohoda a klid, jen párkrát do roka sem lidé přijdou na slavnosti, oslavu svatovařineckých hodů a středověký jarmark,“ uzavírá Černochová.
Hluboké rodinné kořeny
Kateřina Červenková Foukalová žije na Horním náměstí teprve devět let. Rodinné kořeny má tady ale usazené hluboko a sama říká, že jí sem táhlo srdce. Její předci tu totiž žili od devatenáctého století.
„V domě číslo devět, kde je dnes Klub Teplo, jsem se narodila. Je zajímavé, že už před sto lety bydlela na jednom konci náměstí rodina mého dědy a na druhém konci zase rodina babičky,“ vypráví Červenková Foukalová, která si pořídila dům na dohled od svého rodiště.
Navíc její babička žila v domě číslo 26, jenž je opředený záhadami a ještě dnes při rekonstrukci vydává tisíce let staré poklady. Pod domem se archeologové dokonce prokopali až k základům starého hradu Pirillo a podle spekulací tudy vedou zatím neprobádané podzemní cesty.
„Historii domu, ve kterém dnes žiju se svou rodinou, bohužel neznám. Ale strašně by mě zajímalo, kdo ho třeba postavil nebo tu žil, takže uvažuji o tom, že navštívím archiv. Vím jen to, že jsme při rekonstrukci našli ve sklepě prastaré lékárnické lahvičky,“ říká Červenková Foukalová.
Na Horním náměstí je spokojená, jen jednu drobnou výtku má. Dívá se z okna na sochu svatého Rocha a pokaždé musí kroutit hlavou nad tím, že stovky let stará socha má nový kovový klobouk. Menší výhrady k Horňáku má i další starousedlík, sedmačtyřicetiletý Vojtěch Dvořáček. Jeho rodiče dům koupili v padesátých letech od města a vložili do něj práci, peníze i lásku.
„Já ho mám taky rád, ale některé věci mi tady vadí. Třeba podloubí vypadá na první pohled hezky, ale horší je, když nám tu polehávají bezdomovci. Někdy tu ráno najdu třeba lahve od vína nebo i pokálenou dlažbu,“ popisuje Dvořáček. Současně ale dodává, že je stejně jako ostatní jeho sousedé hrdý „Horničák“.
