Cófal se vrací

Nekeři jele za tetó až do Prahe, nekeři na tatrovce do Dakaro a docent Cófal a jeho doktoři z Hanácké fakultativni polni nemocnice do Němec. Prostě sbalile ranečke, rozlóčile se a s pisničkó na rtech a maringotkama zapřihnutéma za sanitkama se vedale tam, kde je bódó mět rádi a nebodó moset chodit o svátkách a po nocich do práce. Proto přece do škole tak dlóho nechodile, abe dělale vic jako osm hodin denně.

Vcelko logicke si řekle: pudeme tam, kde nám to přepadá něčim blézky. A šle do města Hanau. Kolona maringotek s vebavenim polni pitevne a sádrovne se pomalo rozjela. Ož za Rozvadovem je nadšeni pomalo začalo opóštět, kdež je Kobra jedenáct před Norimberkem vehnala z dálnice, protože jim přepadalo, že takové cirkus na spořádany dálnice nepatři. Kdež se dokodrcale do Hanau, aji névětši optimiste jejich optimismus přešil, kdež na bodry zvoláni „Dobré deň, tož nás toť máte!“ nikdo nereagoval. Vůbec s tó domlovó to belo slabši. Jediny slovo, kery znale z domo a kerymo domorodci rozoměle, bel brufen. Zbetek mistni novináři označovale jako „Komisch Krankenhauszirkus aus Olmütz“.

Našim doktorum belo do breko. Tolek let studovale, tolek kilometru cestovale, a svět se proti nim spiknol. Navíc se okázalo, že ani další Hanáci ve světě neospěle. Teta v Praze přibuzny vehnala hneď, co ji vežrale ledničko, a tatrovka na Dakaro se polámala. Tož se vedale bočnima cestičkama dom a za pár dni bele zase doma v Olomóco. Ten slastné pocit – nikdo nehlidá, ešle začnete dělat včas…