Lze samozřejmě spekulovat, jaký podíl na tomto obratu nese postupně uvadající dráha jím vedené super-skupiny Audioslave, či vyložený propadák – umělecký i komerční – v podobě jeho sólové dráhy.
Jako vítězná sestava nezměnil se za půldruhého desetiletí ani rukopis skupiny. Třináctka novinek volně navazuje na starší nahrávky, aniž by to bylo ke škodě věci. Po boku vrstevníků vyrostli Soundgarden ze syrového kytarového rocku osmdesátých let, jímž prosvítalo mnoho z odkazu desetiletí předchozího. Co pro Pearl Jam představovali Neil Young nebo The Who, to pro čtveřici okolo Cornella Black Sabbath a především Led Zeppelin. Ne nadarmo o něm dobový bonmot hovořil jakožto o seattleském Robertu Plantovi. I kytarista Kim Thayil k pověsti nejkreativnějšího v žánru přičichl díky zálibě v atypickém zvuku psychedelických nahrávek z téže epochy.
Hudba od srdce
Desky skupiny se postupně stávaly provzdušněnými, přístupnějšími. V tomto smyslu lze novinku King Animal chápat jako návrat ke kořenům. Nejen, že postrádá výraznější hity formátu Black Hole Sun nebo Fell on Black Days, je sevřenější, jednotlivé písničky z ní nevyčnívají. V této souvislosti je zajímavé sledovat seznamy skladeb doporučených k ochutnávce, které se snad ani ve dvou recenzích neshodují.
Hůře přístupnou však desku činí i syrovější zvuk i to, že se její většina odehrává ve vyšších hlasových rejstřících. Je to spíše na pilu tlačící Cornell z raných nahrávek než ten s omamujícím medovým hlasem. A podobně ke skladbám přistupoval i Thayil anebo hvězdný bubeník Matt Cameron. Není to jen rutina, sázka na jistotu, ale hudba od srdce, prýštící z tvůrčího přetlaku. Nelze proto než zopakovat, co padlo o zmrtvýchvstání žánrových kolegů Alice in Chains: tenhle comeback rozhodně není zbytečný!
***
Soundgarden: King Animal Vydavatel: Seven Four Entertainment, 2012 Hodnocení: 80 %
