Čtyři dny blízko smrti. Už vím, jaká rakev je nejlepší | E15.cz

Čtyři dny blízko smrti. Už vím, jaká rakev je nejlepší

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Z prachu jsme vzešli, v prach se obrátíme. S touto pravdou se setkávají zaměstnanci pohřebního ústavu každý den. Čtyři dny strávila v jejich blízkosti i redaktorka Sedmičky.

Mastné vlasy, zachmuřený výraz a rum nebo vodka. Jde opravdu o typické vlastnosti pohřebáka? Kolem těchto mužů i žen v černém existuje plno mýtů a stereotypů. Redaktorka Sedmičky proto strávila čtyři dny tam, kde skončí svou pozemskou cestu každý z nás. Pokusila se přiblížit práci lidí v pohřebním ústavu.

Den první: Posezení u „pohřebáckého“ šéfa

„Čaj nebo kávu?“ vítá mě v hale Pohřebního a kremačního ústavu Tábor mladík připomínající oblečením recepčního luxusního hotelu. „Nebo si dáte pohřeb?“ napadá mě doplnění nabídky. Ve stylové kanceláři pak čekám na setkání s Josefem Melichem. Ten už sice podnik předal synovi, oslovení šéfe mu ale právem zůstává. Josef Melich je „pohřebák“ s dvacetiletou praxí a pořádně černým humorem. Jeho vyprávění by mohla vycházet na pokračování. Když přibližuje, jak to zde vypadalo před dvaceti lety, kdy krematorium přebíral, zvedá se mi žaludek.

„V pohřební službě dělávali lidé, které buď jinde nechtěli, nebo sem šli pracovat za trest. Podle toho to také vypadalo,“ vysvětluje Melich. Původní zaměstnanci nebyli zvyklí tvrdě pracovat, nedbali na hygienická pravidla nebo nezachovávali pietu prostředí. Nyní jsou v Melichově týmu mladí a schopní lidé, což možná leckoho překvapí.

V táborském ústavu musí všichni umět vše. Účetní nemá problém zastoupit v práci prodavačku. I sám šéf jezdí na převozy nebožtíků a zametá před budovou.

Den druhý: Rakve jedou

K budově pohřební služby míří mladý pár a starší paní. Přišli se naposledy rozloučit se svým blízkým. Na vsypovou loučku je následuji se zaměstnankyní ústavu paní Šilhavou. Ta nese v černém pouzdře urnu s popelem. Zastavuji se opodál, paní Šilhavá se přidává k trojici. „Smrt je součástí života,“ pronáší slova smutečního proslovu a vsypává popel do jamky. Později mě poučuje, že do jedné přijdou až čtyři členové rodiny. „Někdo bere mou práci normálně, někdo viditelně ucukne a diví se, jak můžu takové zaměstnání dělat,“ říká s nadhledem Šilhavá, která zastává i post řečníka, a přiznává, že i po letech může být pro leckoho práce v pohřebnictví velmi náročná na psychiku. Člověk se přece jen dennodenně setkává se smutkem pozůstalých. A ne každý to ustojí.
„Někoho vám představím,“ přichází Melich a seznamuje mě s chemikem, který krematoriu „šije“ na míru přípravky, jimiž pracovníci musí z hygienických důvodů čistit například auta. Ve vozovém parku Melichova ústavu je i nákladní vůz pro dvacet osm rakví. Ten přiváží na spal nebožtíky z celé republiky i zahraničí. Tyto přípravky zničí bakterie opravdu rychle a účinně. „A smrad odstraní, nejen překryjí,“ dodává chemik a já začínám chápat, proč nikde necítím nasládlý, pro pohřebnictví tak typický zápach. Po lekci chemie se seznamuji s mladým vysokým mužem, kterému říkají Velký Michal. „Dneska tady toho asi moc nezažijete. Je tu nějak mrtvo,“ říká Michal. „I když… Kdyby tu bylo mrtvo, tak je tu spíš živo,“ potvrzuje mou domněnku, že bez černého humoru se práce v pohřebnictví neobejde.
Michal mě přivádí do království zahradnic. V jejich rukou vzniká smuteční výzdoba, ale i svatební kytice. „Někteří lidé by si z principu květiny na svatbu z krematoria nevzali. Někdo naopak uvítá, že tu nemusí stát fronty a pověry neřeší,“ vysvětluje zahradnice Vlaďka. Pokouším se jí pomoct s vánočními svícny. I když se mi to moc nedaří, vysloužím si kousek dortu. „Přímo v peci pečený,“ slyším další černohumornou poznámku.
Od květin se přesunuji na další stanoviště. Tentokrát s Malým Michalem, Honzou a Alešem vykládáme rakve, které přivezl kamion. Výběr mají u Melicha bohatý. Je libo borovice, smrk? Se zdobením či bez? Mercedesem mezi rakvemi je dubová Amerika. Každý jistě zná tuto luxusní poslední postel z filmů. „Do hrobky musí jít právě takový typ rakve. Ta něco vydrží,“ sděluje Aleš, který u Melicha už pátým rokem kope hroby, pálí, stará se o auta, vozí nebožtíky nebo je obléká. Svou práci vnímá on i Malý Michal jako poslední službu lidem. „Hodně taky dělá dobrý kolektiv,“ pochvalují si chlapi. Po druhém dnu odcházím z pohřební služby s tím, že mám tak jako místní pracovníci vybráno, která rakev by jednou měla být ta má. Den třetí: Profiplačka

Východ Slunce za komínem krematoria. Tak romanticky začíná den, kdy zažívám svůj první pohřeb. S Honzou a Malým Michalem opouštíme brány pohřebnictví a vyrážíme do Dráchova u Soběslavi. „Ty se poutáš? Vždyť jedeš s námi,“ smějí se. Prý dělám ostudu všem pohřebákům. „Zubatá je přece náš strážný anděl. Kdyby si nás nehlídala, kdo by pak pro ni dělal?“ argumentují mí průvodci. Na malém dráchovském hřbitově nacházíme předem vykopaný hrob. Michal s Honzou připravují, co je třeba. Já se snažím pomáhat nebo alespoň nepřekážet. Kluci si pečlivě vyleští boty a pomalu se začínají scházet pozůstalí. Nechybí ani kapela. Zatímco rodina poslouchá obřad, míří pohřebáci a muzikanti, jak je zvykem, do hospody. „Soběslavskej je rychlej. Párky nestihnem. Leda kafe,“ komentuje stručnost kněze zkušený trumpetista. Při rozloučení u hrobu se neubráním slzám. Honza mě proto pasuje na profesionální plačku. Důvodem mého dojetí není nějaké herecké nadání, ale osobní účast. Tento pohřeb totiž patří shodou okolností babičce mé spolužačky.

Den čtvrtý: V rodinné hrobce

Poslední den se nečekaně dostávám k čištění rodinné hrobky. Po kluzkém žebříku slézám mezi cihlové stěny. „A teď tě tu zavřeme. Ať si to zkusíš i z pohledu nebožtíka,“ vtipkují mí věrní průvodci Michal s Honzou. Pozadu s černým humorem nezůstává ani majitel hrobky. „Mohl by tu být dobrý vinný sklep,“ dodává. Blíže se dnes seznamuji ještě s jedním členem Melichova týmu – stříbrným pohřebním mercedesem.
Do toho, abych se do týmu mohla přidat i já, mi ale stále některé důležité zkušenosti chybí. Například výjezd pro nebožtíka. Telefon jsem sice měla v noci připravený stále u hlavy, bohužel ani jednou nezazvonil. Vlastně bohudík. Pohřebáci mohli spát a lidé dál žít.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.