Díky péči Libuše Smějové a jejího týmu mohou být nevyléčitelně nemocní do poslední chvíle se svými rodinami. Náročnou práci dělá už čtyři roky a jenom loni prošlo mobilním hospicem devětadevadesát lidí. V anketě Hrdina roku 2010 Libuše Smějová získala od čtenářů Sedmičky v městském kole nejvíce hlasů.
Jakou představu o svém povolání jste měla jako dítě? Hlavní bylo pomáhat lidem, a možná proto jsem o jiném povolání, než je profese zdravotní sestry, ani neuvažovala. Tehdy jsem ale nevěděla, že se tak často budu setkávat se smrtí. O tom děti neuvažují. Každý si představuje bílé oblečení, sestřičku, která odebírá krev, a podobně. Samozřejmě je radostnější, když vidíte odcházet lidi od lékaře uzdravené, ale není to jenom o tom.
S nevyléčitelně nemocnými jste v kontaktu denně. Změnilo to nějak váš přístup ke smrti? Tuhle otázku dostávám často a odpovědět na ni není zrovna jednoduché. Samozřejmě že smrt je součástí života, i když na toto téma nikdo nemluví rád a společnost se tváří, že neexistuje. Na druhou stranu je to těžké brát takto jednoduše, když je naším klientem mladý člověk. Věk hraje asi nejdůležitější roli a nám trvá déle se s tím vyrovnávat, ale bohužel naše práce přináší i takovouhle variantu.
Jak dlouho už v hospicu pracujete? Letos to budou čtyři roky. Když přišel ředitel opavské Charity s návrhem začít poskytovat tuto službu i v Opavě, brala jsem to jako výzvu. Chtěla jsem těžce nemocným pomáhat u nich doma.
Je běžné, že nemocní tráví poslední dny doma?
V jedné anketě jsem se dočetla, že většina lidí by chtěla zemřít doma. Bohužel tomu tak v naší republice není. Jen malému procentu se to splní. Většina umírajících potřebuje specializovanou péči, kterou rodinní příslušníci sami neumí zajistit. Jsem ráda, že v Opavě lidé tuto možnost mají, protože ve spoustě měst taková služba vůbec neexistuje.
Nemáte někdy problém vyčistit si hlavu, když přijdete z práce?
Zatím se mi celkem daří nenosit si pracovní problémy domů. Když se vrátím z práce, snažím se věnovat jiným věcem, i když někdy to docela nejde.
Jak nejraději odpočíváte? Nejraději někde v přírodě, nejlépe tam, kde není moc lidí. Moje práce někdy představuje docela velké psychické vypětí, a tak je dobré si občas od lidí odpočinout. V zimě jezdím ráda na lyže a v létě vyrážíme s rodinou na výlety nebo se starám o zahradu. Taky si ráda přečtu dobrou knihu, bohužel mi na to nezbývá dost času. Důležitý je taky obyčejný spánek. Jsem typ člověka, který se řídí příslovím ‚ranní ptáče dál doskáče‘, takže mi nedělá problém dřív vstát, nemám ale ráda ponocování.
Pro většinu čtenářů opavské Sedmičky jste hrdinka roku vy. Existuje někdo, kdo je hrdinou pro vás? Jako hrdinka se zrovna necítím, protože to, co je náplní mé práce, je zásluha celého týmu nadšených lidí. Mých kolegyň, sestřiček, které s nemocnými klienty tráví více času než já. Mám totiž na starosti taky hodně papírování. Je to ale také o lékařích, lékařkách, sociálních pracovnících, duchovních a v neposlední řadě také rodinnách našich klientů, kteří se nebojí o své blízké pečovat ani v době těžké nemoci. Jejich obětavost zůstat umírajícímu člověku po boku až do konce pro ně představuje opravdu velikou zátěž.
