Atletický chodec Roman Bílek patřil kdysi k tomu nejlepšímu, co česká chůze mohla nabídnout. Dnes je odchovancem vítkovické atletiky třiačtyřicet let a se závoděním skončil. Ale ještě před dvěma lety startoval na olympijských hrách v čínském Pekingu. Loni pak těsně před ukončením aktivní kariéry se mu povedl výsledek, jakého do té doby žádný jiný chodec v Česku nedosáhl. Stal se trojnásobným mistrem republiky v jednom roce. K tomu přidal evropský titul v kategorii Open.
Co dnes děláte?
Pracuji v tiskárně na obchodním oddělení a ve volném čase se po práci zabývám fyzioterapií.
Ještě loni jste velice úspěšně závodil.
Vloni se mně povedla věc, která se do té doby nikomu jinému u nás nepovedla. V kategorii Open od pětatřiceti do čtyřiceti let jsem vyhrál mistrovství Evropy v dánském Aarhusu a v tom samém roce jsem se stal trojnásobným mistrem republiky, na trati padesát a dvacet kilometrů a k tomu jsem přidal ještě mistrovský titul v družstvech. V mém věku, kdy si někteří lidé mysleli, že jsem starý, neperspektivní a nepoužitelný, jsem padesát kilometrů ušel o hodinu rychleji, než byl druhý čas toho roku u nás.
Proč jste skončil? Důvodem byly špatné mezilidské vztahy. Už jsem neměl motivaci. Určití lidé mi házeli klacky pod nohy. I když jsem měl splněné limity, nevzali mě na významné sportovní akce. Navíc příprava není zadarmo. Za poslední tři roky jsem od České federace dostal na přípravu na závody jen čtyřicet tisíc korun a peníze jsem si musel shánět sám přes sponzory nebo kamarády. Když mi bylo dvacet a někdo ze mě dělal blbce, řekl jsem dobře, ale po čtyřicítce už to nemám zapotřebí.
Na sklonku kariéry jste se na třetí pokus probojoval na olympijské hry. Byl to váš vrchol?
Spíše to beru jako bonbonek na závěr. Takový splněný klukovský sen. Peking ze sportovního hlediska pro mě nebyl vyvedený. Do Číny jsem odjížděl s nedoléčenou salmonelou, ale chtěl jsem na olympiádu jet. Kdybych tenkrát doktorům řekl, co mám, zůstal bych doma. Nakonec jsem skončil pětačtyřicátý. Kdyby bylo všechno v pořádku, myslím, že kolem dvacátého místa jsem se mohl umístit.
Neuvažoval jste o tom, že byste trénoval chodce?
Přemýšlel jsem o tom, ale dopadlo to tak, že trénuji běžce. Chůze není u nás tak vidět, a navíc já neumím být potichu. Nazývám věci správným jménem a nechtěl bych se jednou dočkat toho, že by můj svěřenec kvůli mně nejel třeba na nějakou velkou akci.
