Jejich výkony by si zasloužily odbornou studii o tom, do jakého věku se dá dělat sport vrcholově. Oběma je osmačtyřicet a z posledního mistrovství Evropy ve sjezdu na divoké vodě přivezli zlatou medaili. Náleží sice Slovensku, ale s Jaroslavem Slučikem usedá do debl kanoe táborský rodák Vladimír Vala.
Charakter trati na řece Ibar v srbském Kraljevu jim přitom příliš nevyhovoval. Lehčí profil byl spíš pro fyzicky zdatnější mladé posádky. I když třeba v závěru byla náročná kaskáda, sehraná posádka ve stěžejním závodě sezony postrádala více technických pasáží.
„Jsme specialisti na skutečně divokou vodu od startu až do cíle. Čím těžší, tím lepší. Proto nám ani moc lidí nevěřilo,“ říká Vala, který před šampionátem řešil také zdravotní problémy. Nebyl totiž schopný po zátěži regenerovat a na dvou přípravných soustředěních se trápil.
„Bylo to něco jako únavový syndrom. Pomohl mi naštěstí doktor Jánoška. Tři dny před odjezdem už jsem byl v pohodě,“ líčí s úlevou Vala.
Svému parťákovi z lodi se raději nesvěřoval, aby nezvyšoval nervozitu před psychicky vypjatým závodem.
Zdraví navíc nebylo jedinou komplikací. „Koupili jsme novou loď, která nejela podle našich představ. Přednost nakonec dostala stará, obouchaná, ale osvědčená,“ popisuje Vala, který po více než sedmnácti minutách dopádloval se Slučikem do cíle. Dvě a půl sekundy před druhými Němci.
Pro oba kajakáře je zlatá medaile satisfakcí za vyhození z Dukly bez udání důvodu. O to těžší pro ně bylo shánět peníze na další závodění. Přitom sbírku zlatých medailí nyní zaokrouhlili na rovných dvacet. Deset z mistrovství světa a druhou polovičku z mistrovství Evropy. Navíc v soutěži hlídek, kdy na řece jedou tři lodě, získali ještě jeden titul. Dalším závodem pro ně bude mistrovství světa ve sprintu v Augsburgu.
Vala se Slučikem chtějí upnout síly na příští rok, kdy plánují ukončit kariéru.
Pojedou mistrovství světa ve francouzském Bourg St. Maurice. Na těžké trati, možná nejkrásnější v Evropě, nebudou rozhodně bez šancí na jednu medaili.
Závodit do padesátky? Rozhodnou peníze
Součet jejich věku se přiblíží těsně stovce. Stali by se tak ve světě vrcholového sportu pozoruhodnou kuriozitou.
Na otázku, jestli by netoužili pokračovat o rok déle, aby končili v rovných padesáti, se Vala sice usmívá, ale v koutku duše v to možná doufá.
„Máme chuť závodit, dokazovat, že jsme schopní porážet i o generaci mladší soupeře. Zdraví nám taky slouží, ale důležitou složkou úspěchu jsou tolik skloňované peníze. Třeba se stane zázrak a budeme dál závodit,“ uvažuje Vala.
Na Slovensku zakotvil ještě před koncem totality. Ve Zvolenu dostal nejvýhodnější podmínky.
Získal stříbrnou medaili v singlovém závodě na mistrovství světa v Americe, dal se dohromady se Slučikem a spolu se dostali do střediska vrcholového sportu v Bratislavě. Po rozpadu federace v roce 1992, nebyla jiná varianta, než zůstat. „Navíc pokud není pádný důvod, deblové posádky se jen málokdy mění. Těží ze své sehranosti, jako je to v našem případě,“ uzavírá Vala, který ale žije v Táboře.
