Miluju jahody se smetanou. Ale zjistil jsem, že z nějakého podivného důvodu ryby mají raději červy. Od té doby, když jdu rybařit, nemyslím na to, co chci já, ale na to, co chtějí ony, a nedám na háček jahody se smetanou. Raději jim před nosem houpu červem,“ řekl jednou Dale Carnegie, zakladatel legendárních kurzů a autor bestsellerů Jak se zbavit starostí a začít žít a Jak získávat přátele a působit na lidi, jež jsou i po 80 letech součástí povinné četby nejen každého správného byznysmena. O tom, zda jeho moudra fungují, se každoročně ženou přesvědčit tisíce lidí na celém světě, kteří již víc než sto let absolvují jeho kurzy. David Fagiano, chief operating officer (něco jako provozní ředitel) Dale Carnegie Training, nám vyprávěl o úskalích moderního e-learningu, jak správně angažovat zaměstnance a proč situace na českém trhu práce není růžová.
Vaše instituce má dlouhou historii. Změnil se za tu dobu způsob, jakým se lidé učí?
Téměř vůbec až do doby zhruba před deseti lety. Metodologie byla pořád stejná – buď to fungovalo jako hodiny s učitelem, nebo interaktivní učení zapojením samotných žáků. Ale pokaždé šlo o učení se tváří v tvář a v učebně. Za posledních deset let se celý svět změnil a v USA se stal populárním e-learning. Starobylé instituce jako Harvard nebo Berkeley vstupují na trh s něčím, čemu říkáme „massive on-line courses“, a úplně zadarmo. MIT před dvěma lety nabídl první e-learningový kurz a za dva dny měli 140 000 studentů.
Proč to ty univerzity dělají?
Protože můžete absolvovat kurz, ale nedostanete titul. Pokud chcete ten papír, bude vás to stát dvě stě tisíc dolarů. Je to velmi zajímavá strategie, a nejsem si jistý, jestli bude fungovat. Pravděpodobně doufají, že lidé, kteří absolvují kurz, si řeknou, že chtějí i titul, a nakonec zaplatí.
Existují nějaké studie o efektivitě e-learningu?
Existují dva typy e-learningu: synchronní a nesynchronní. Nesynchronní je ten, kdy se člověk zaloguje, kdy chce, studijní materiál má pořád k dispozici a studuje sám. Množství studentů, kteří kurz dokončí, se pohybuje kolem 5 %. Synchronní kurzy naopak probíhají on-line v reálném čase. Moje manželka je profesorkou na New York University a učí project management jen on-line. Každou středu v šest večer z naší pracovny. Má studenty z Japonska, Evropy, USA. To je poměrně efektivní, ale statisticky nejefektivnější je smíšené vzdělávání – něco absolvujeme on-line a něco tváří v tvář. Problém je, že lidé, kteří se hlásí na on-line kurzy, učení tváří v tvář nechtějí.
Testovali jste, zda znalosti absolventů stejného kurzu on-line a tváří v tvář jsou také identické?
V oblasti technických předmětů si jsou získané znalosti poměrně blízko. Skoro veškeré vzdělání v oblasti IT se dnes dělá on-line a funguje to. Jakmile se ale dostanete do oblasti soft skills a leadershipu, on-line přestává fungovat. Nemůžete hrát role, nemůžete absolvovat různá cvičení.
Předpokládám, že to je srdce vašeho byznysu.
Máme i e-learningové kurzy. Fungujeme tak dva roky a zatím na tom tratíme spoustu peněz. Je to pro nás zajímavé cvičení, protože Dale Carnegie je znám zejména kurzy tváří v tvář. Například základní kurz Dala Carnegieho prostě nemůžeme vyučovat on-line. Jednoduše proto, že jeho hlavním cílem je dodat vám sebevědomí a nadšení. Mnoho lidí si myslí, že Carnegieho kurzy jsou o veřejném vystupování, a je pravda, že v každé hodině každý aspoň dvakrát promluví. Carnegieho ale mluvení na veřejnosti nezajímalo, začlenil to do kurzu, protože mluvení na veřejnosti je druhým největším strašákem všech lidí na světě.
Změnil se za sto let objem lidí, kteří se o tyto kurzy zajímají?
Fungujete po celém světě. Vzpomínate si na něco, co vás někde překvapilo?
Pamatuju si příhodu z Pekingu, kde jsem měl vystoupit v jejich národní televizi. Ve studiu na mě čekala velmi atraktivní reportérka, potřásl jsem jí rukou a první, co vyhrkla, bylo: „Proč mě neobejmete? Jste přece z Dale Carnegie a vy objímáte každého.“ Dobře, tak jsem ji objal. A ona na to: „Dívala jsem se na vaše principy a jeden z nich říká, že si má člověk přestat dělat starosti a modlit se. My v této zemi nevěříme v Boha, tak k čemu to je dobré?“ A to byl začátek interview.
Který z vašich kurzů je nejpopulárnější?
Určitě Dale Carnegie kurz, ale nabídka se v závislosti na regionech mění. Někde ho třeba ani nenabízíme, například v Rumunsku a Egyptě. Jednoduše proto, že jde o komplikovaný koncept, který není jednoduché lidem vysvětlit. Když vám řeknu, že vás naučím, jak prodávat a mluvit na veřejnosti, bude vám to jasné a víte, co čekat. Když vám řeknu, že vás udělám sebevědomým a nadšeným člověkem, některé kultury to nepochopí.
Nabízíte i spoustu kurzů na to, jak angažovat zaměstnance. Jak angažujete ty své?
Zrovna jsme dokončili interní průzkum a dozvěděli jsme se o sobě spoustu věcí. Ptali jsme se zaměstnanců na to, jak sami vnímají úroveň své angažovanosti, a ptali jsme se managementu, co si myslí, že zaměstnanci odpovědí. Ukázalo se, že jsme očekávali méně příznivé odpovědi. Loni jsme průzkum o angažovanosti na pracovišti dělali na celém světě a zjistili jsme, že hnací mechanismy angažovanosti jsou všude stejné. Prvním je vztah s přímým nadřízeným, druhým je vztah k vyššímu managementu a třetím je váš postoj ke společnosti, která vás zaměstnává. Jako manažer se můžete chovat 40 různými způsoby, abyste zvýšili angažovanost svých zaměstnanců. Vezměme vztah s přímým nadřízeným. Pokud bude nadřízený chtít, abych byl angažován, musí si zasloužit mou důvěru. A jak si ji zaslouží? Tím, že dělá to, co řekne. A také nepředstírá, že on musí dělat něco jiného, protože je lepší než zaměstnanec. Co může v rámci druhého hnacího mechanismu udělat vyšší management? Nastavit jasnou firemní vizi a pak každému říct, jak do ní zapadá a co má udělat. A do třetice lidé rádi pracují pro firmy, které jsou zapojeny do komunity a chtějí dělat něco dobrého pro společnost. Tohle tedy s výjimkou Rusů, tam to roli nehraje.
Kolik lidí je v práci správně angažováno?
Přibližně 29 %. Průměr, asi 50 %, jsou lidé, o kterých říkáme, že angažováni nejsou. Ti jen přijdou do práce, udělají, co mají, a jdou třeba sledovat fotbalový zápas. Zbytek jsou tzv. nezúčastnění. Lidé, kteří dělají problémy. Říkají věci jako „To nebude fungovat“ nebo „To je hloupý nápad“.
V tom případě ten percentuální podíl musí být v České republice mnohem vyšší.
Máte pravdu. Byl jsem šokován, když jsem si v přípravě na tuto cestu přečetl, že v kategorii 19–29letých má Česká republika nejnižší míru angažovanosti zaměstnanců v celé Evropě. A jste mezi státy s nejvyšší mírou touhy po změně zaměstnání. Když to shrneme, máte pracovní sílu, jíž se nelíbí, co dělá, není angažována a chce odejít. A i přesto, že chtějí změnit práci a ta současná se jim nelíbí, jsou mezi Evropany nejméně ochotni se za prací přestěhovat. A co teď?
Pracovní návyky se v posledních letech mění, diskutovaným fenoménem je například flexibilita a s ní spojená možnost pracovat z domova díky pokročilým technologiím. Pozorujete, jaké to má dopady na firemní kulturu?
Myslím, že jde hodně o generační otázku. Pokud se podíváte na internetové start-upy, kde je průměrný věk 22 let, zjistíte, že ti lidé mohou pracovat kdekoli a stále se cítit spojeni s kolegy a firmou. Jiné typy byznysů virtuálně také fungují, ale již se musí pravidelně potkávat. Z mého pohledu je ale pořád nejlepší mít kancelář, kam lidé přijdou a interagují mezi sebou. Neztratí se spontánnost, okamžiky, kdy jeden řekne něco zajímavého a druhý na to naváže. Pozoruji ale trend, který jde přímo proti tomu, a to i ve firmách, kde do kanceláří chodí. Kolegové v sousedních kancelářích si například posílají e-maily! Proč za sebou nepřijdou a nepromluví si? Technologie mezi námi vytváří určitý typ bariéry a nepříjemný distanc. Před pěti lety by se někdo přes internet dotázal na náš kurz, obchodník by mu zavolal, promluvili by si a my jsme se pak dívali na poměr mezi lidmi, kteří s obchodníkem mluvili a kteří se pak do kurzu zapsali. Dnes se lidé chtějí do kurzu zapsat, ale absolutně nestojí o to, aby jim někdo volal a něco jim vysvětloval. Prostě říkají, nechte mě být, pošlete mi čas a místo a já přijdu.
Čím to je podle vás způsobeno?
Myslím, že to má co do činění s otázkou vzdáleností. Jsme čím dál méně schopni se potkávat tváří v tvář a konverzovat. Třeba moje děti. Jsou přilepené k mobilu 24 hodin denně, nepotřebují ani hodinky, mají je na telefonu. Je to bláznivé. Problém je ten, že jsme sice propojeni, ale nejsme ve spojení. A to ve všech smyslech tohoto slova. Pokud bude tento trend pokračovat, skončíme každý ve vlastní ulitě. Dost strašná představa.
