Děkuji, mám se kde prohánět. Zn.: Vítr
Udělat krásnějším jihlavské náměstí je úkol hodný Titánů. Svým způsobem nám předkové nechali v podobě toho náměstí danajský dar: jedním velkým otazníkem je už sama jeho rozloha. Vzniká tam podobný problém jako u pražského Václaváku: můžete v mysli jakkoli čarovat s podobou toho bezbřehého prostoru, ale opravdu krásný se vám bude zdát málokdy.
Václavák je ovšem štíhlý a výrazněji tepe než Masarykovo náměstí v Jihlavě. To je tak marnotratně rozlehlým shromaždištěm, že se mu notoricky nedostává dostatečného počtu občanů zde se shromažďujících.
Jihlavané ostatně tradičně nepatří právě k pronárodům, které by holdovaly nedělnímu korzování kol morového sloupu, zdá se, že nadevše milují naopak všechna jiná místa. Dokonce ani při prvomájových manifestacích kolektivního socialistického štěstí nebudilo nikdy tehdejší jihlavské náměstí Míru dojem, že by lidmi kypělo.
Oč lépe se hodnotí aspekt útulnosti u náměstí v Telči, Pelhřimově, Havlíčkově Brodě! Jestliže je tedy dnes přímo jihlavské náměstí k něčemu naprosto vhodné, jsou to velké a ryčné vojenské přehlídky. Zde je ovšem problém, neboť již nemáme na Vysočině skoro žádných vojsk. V Jihlavě samotné nosí denně vojenskou obuv, pokud střízlivě odhaduji, pět či sedm duší. Tudy nevede cesta.
Kdo vymyslel něco tak nepraktického, jako je jihlavské náměstí? Pokud tam bývaly za středověku okázalé trhy, umíte si představit to děsivé množství trhovců, které by muselo přijet, aby jim na náměstí bylo už přece jen trochu těsno kolem boků? Já si to představit neumím. Sledovalili tedy otcové zakladatelé města Jihlavy narýsováním opulentního náměstí nějaký praktický cíl, bylo jím patrně, aby se měl v Jihlavě kde prohánět vítr. Jak se také děje až do našich časů.
