Několik papírů s prázdnou tabulkou k zapisování a tři průkazky. Plynárenskou, od vodárny a ke kontrole měřáků na radiátorech. Test falešných odečtů vyžadoval krátkou přípravu. Obsluze v kopírovacím centru ani nebylo divné, co jsem si nechala zalaminovat.
„Jsme ostražití při kopírování. To kvůli autorským právům. Ale když už si někdo přinese hotovou kopii, žádná omezení na laminování neexistují. Do toho nám nic není,“ řekla žena v copycentru.
Lidé mě pouštějí, průkaz je nezajímá
První dvoje dveře v českobudějovické ulici J. Plachty se přede mnou ochotně otevírají a lidé mě zvou do svých bytů. Aniž by chtěli vidět nějaké legitimace. Na nevoli narážím ale hned u třetího bytu v Nádražní ulici. Starší žena se zlatým kokršpanělem mě nechce pustit dovnitř.
„Tohle u nás dělá domovník,“ říká. Dál naléhám. Moje slova „tak vy mě teda dovnitř nepustíte?!“ na jejím čele vyvolávají zachmuření. Vše raději rychle vysvětluji. Důchodkyně tvrdí, že by mě ani po předložení průkazky, kterou mám připravenou v kapse, dál nepustila.
Historka o statistické chybě
Následuje řada bytů, do kterých mě jejich obyvatele zvou dál. Model je u většiny případů stejný. Lidé pustí hosta dovnitř k měřákům nebo k topení. Potom, co přiznám své pravé povolání, se usmívají a přiznávají, že jim to bylo trochu divné. Hlavně proto, že topení, vodu i plyn odečítali nedávno a také, že předem nepřišlo do schránky žádné oznámení. Tak jak to bývá obvykle. Nevšimli si ani ničeho podobného na vchodových dveřích. Uznávají, že dříve měli chtít vidět nějaký průkaz. Kdyby ale přede dveřmi stál opravdový podvodník, bylo by už pozdě.
„Je to fakt. Když takhle na vás někdo vybafne hned přede dveřma, tak to člověku rychle nedojde,“ míní mladá žena, která uznává svou chybu.
Dalšímu podvedenému dávám čas na rozmyšlenou. Zvoním dole u zvonků v ulici Československých legií. „Haló, kdo je tam?“ volá z prvního patra důchodkyně pootevřeným oknem. „Plyn nám ale odečítali nedávno,“ pochybuje.
Stačí se však vymluvit na statistickou chybu, která se při výpočtech stala. A připojit historku o vedení, které dalo povel k přeměření celé této čtvrti. Osmdesátiletá důchodkyně tomu věří. Čeká u otevřených dveřích a ptá se, jestli se měření týká všech bytů.
„No jo, ale tady ještě nikdo není. Všichni jsou v práci,“ říká v dobré vůli důchodkyně. Uchu případného zloděje však takováhle věta zní jako: „Nedovolám se pomoci, jsem bezmocná. Nikdo mi nepomůže.“
Zavolala bych policajty, říká mladá žena
Opačná situace je v ulici
J. Lomského. Mladé ženy ve dveřích se ptám, jestli mě pustí dál ke kontrole radiátorů. „Chci vidět průkazku,“ říká málem místo pozdravu. Nedůvěřivě si ji prohlíží. Je na ní jen jméno, fotografie, logo topenářské firmy a text s oprávněním. „S kým jste domluvená?“ ptá se. Vypadá velice rázně. Je na čase se přiznat. Dřív než bude malér. „Asi bych zavolala policajty. Poněvadž všechny tyhle věci jdou přes domovníka. Když mám něco sama objednané, vím o tom. Pustit si cizího člověka do bytu je bláznovství. Nikdy nevíte, co tam udělá,“ říká osmatřicetiletá žena, která jako jediná chtěla vidět průkazku.
Když jsem dodatečně ukazovala „napáleným“ obyvatelům bytů svůj falešný průkaz, většině se zdál v pořádku. „No jo, věřila bych tomu. I když mi přijde, že těch údajů je málo,“ míní jedna mladá žena. Důchodcům většinou stačí, že vidí zalaminovanou kartičku. Přitom jen málokdo ví, jak by takový doklad měl doopravdy vypadat.
„Průkazka se základními identifikačními údaji, jako jsou jméno, fotografie, číslo občanského průkazu, razítko a logo firmy, by měla být zalisovaná ve fólii. Předložení občanského průkazu dotyčného zaměstnance slouží jako kontrola, že jde o pověřeného pracovníka. Pokud někdo i přesto nedůvěřuje, může zavolat na naší zákaznickou linku. Zde máme informace, kde se kdo nachází,“ upřesňuje Miroslav Javořík, vedoucí oddělení zákaznických služeb firmy Vodovody a kanalizace jižní Čechy.
Policisté stále nabádají lidi k opatrnosti. „Nevěřit, nevěřit, nevěřit! Kdykoli je cokoli podezřelé, volat!“ zdůrazňuje českobudějovická policejní mluvčí Regina Tupá.
Kdyby obcházel muž, byli by opatrnější
Majitelé náhodně vybraných patnácti dveří od českobudějovických bytů přede mnou otevřeli v deseti případech. Výsledky testu by byly ale jistě jiné, kdyby se za falešného zaměstnance vydával muž. Potvrdily to odpovědi většiny dotázaných. „Kdybyste byla chlap, tak bych vám neotevřela. Zvlášť kdybyste byli dva a nebylo nic nahlášené. To ani náhodu!“ dodává mladá žena z ulice J. Dobrovského, které bylo od začátku divné, že jsem přišla jen s kabelkou. Bez nářadí. Přesto mě pustila dál.
