Desítka aut s duší, po nichž snad toužil každý

Do výběru auta přece jen mluví různé životní události jako například příchod potomstva. Takže to nakonec dopadá tak, že petrolhead, který měl v útlém mládí polepený dětský pokoj cobrami a mustangy a nepřestal je obdivovat ani v dospělosti, jezdí nakonec v berlingu nebo něčem podobném. Nic proti, tahle auta jsou fajn, hodně se do nich vejde, ale nemají duši.
Zbývá jen to snění. Ale na druhou stranu, není to hezké? Klasická auta jsou přece objektem touhy. Co je vlastně klasické auto? Hnidopich by poznamenal, že oficiálně jsou to vozy vyrobené v letech 1931-1945. Ano, tak jest. My se ale v našem přehledu zaměříme na mnohem mladší kousky, poválečné a ještě modernější.
I dvacet nebo třicet let starý youngtimer přece už může být klasikem. A pro ty později narozené jsou i dvě dekády historií.
Začneme ve zvířecí říši.
1. AC Cobra
Cobra je kultem, nerozlučně spjatým se jménem Carrolla Shelbyho. Právě on přesvědčil britskou továrnu AC o tom, že nejlepším motorem pro jejich roadster Ace není předválečný motor Bristol (původně BMW), nýbrž vidlicový osmiválec od Fordu. A jedovatý had na čtyřech kolech byl na světě.
Původní modely ze šedesátých let jsou dnes nedostupné, o závodních speciálech nemluvě. Existuje ale spousta výrobců replik, nebo si člověk může koupit stavebnici. Je libo motory Jaguar, nebo Mercedes? Může být, ale kompresorová Shelby 427 S/C je přece jen jedna…
Firma AC si prošla za léta existence bouřlivým vývojem, britská byla hodně dlouho, ale v minulé dekádě přesídlila na Maltu. Nyní (snad) originální Cobry vznikají u firmy Gullwing v Německu (ne, s Mercedesem nemá opravdu nic společného) a u Iconicu v USA. Alespoň toho před třemi, čtyřmi lety byla plná média. Největší paradox je ovšem ten, že nemohou nést slavné hadí jméno.
Proč? Inu, protože si jej na začátku výroby původních aut nezapomněl patentovat modrý ovál, tedy Ford. A ten se jich tak lehce nevzdá.
2. Ford Mustang
V Dearbornu u Fordů zůstaňme a u živočichů jakbysmet. Při vyslovení jména Mustang se asi každému vybaví model roku 1964 ½, tedy ten úplně první „pony car“. Ford navíc nedávno uvolnil nějaké materiály z jeho vývoje a fotky skic, návrhů a studií.
Mustangy se postupně zvětšovaly a ve třiasedmdesátém přišel konec klasické první generace. Druhá už nebyla to pravé ořechové, vždyť měla čtyřválec (!). K tomu se chce Ford v šesté řadě vrátit. Představí ji příští rok ke kulatým padesátinám.
Trojka už neměla ani emblém divokého koně, nahradilo ji tradiční logo. Byť se vyráběla nejdéle, plných patnáct let, nikomu nepřirostla k srdci. Na originál se vlastně povedlo automobilce navázat až pátou řadou a nejen designem v retro stylu. Byť ten správný znak se znovu vrátil na příď už v devadesátém čtvrtém na čtyřce.
Vraťme se ale skoro na začátek. Víte, která sezóna byla pro model obchodně neúspěšnější? Rok 1966, kdy si jej koupilo přes 607,5 tisíce Američanů. Ne, to skutečně není překlep!
3. Lamborghini Miura
Ferruccio Lamborghini založil automobilovou divizi vlastně z trucu. Nebyl spokojený se svým ferrari, u kterého mu odcházela spojka. Neuspěl ani u samotného commendatora, který jej dost nevybíravě vyprovodil. Takže vlastně ani neměl jinou možnost a sám mu řekl, že bude stavět auta vlastní.
Enzo jej samozřejmě za nějakou konkurenci nepovažoval. Pche, nějaký výrobce traktorů chce přivést na svět soupeře pro vzpínající se koníky! I tu spojku nakonec použil… z traktoru. A pak přišla Miura. Tvarové veledílo Marcella Gandiniho, které fascinuje i dnes. Navíc, něco, co jede 300 km/h a má motor V12 uprostřed, neměli koncem 60. let ani v Maranellu!
Ceny Miury již nějaký ten rok letí strmě vzhůru. Nicméně, je třeba říci, že s kvalitou výroby na tom nebyli v Sant'Agatě nijak valně a o nějaké výrazné spolehlivosti se také mluvit nedalo. Itálie je v tomto ohledu, pravda, dosti specifická…
Za vývojem Miury stál i tehdejší testovací jezdec, Novozélanďan Bob Wallace. Jistě kdekdo zaregistroval, že se 19. září letošního roku odebral na věčnost, v plné práci při renovaci historických aut jej zastihl infarkt. Bylo mu 75 let. Jeho žákem a nástupcem byl jakýsi Valentino Balboni. Ano, ten Balboni, po kterém Lamborghini pojmenovalo jednu speciální edici Gallarda.
4. Lancia Delta HF Integrale
Odvodit úspěšný soutěžák z modelu, který měl být už takřka výběhový, to je husarský kousek. A povedl se Lancii, která chtěla navázat na tradici Stratosu a kupé 037. Mimochodem, HF Integrale je často zaměňována se starší HF 4WD. Původní čtyřkolka má ale užší karoserii, model Integrale z roku 1988 dostal širší blatníky, čímž se vizuálně dost odlišuje.
Recept byl podobný jako u M3, jen Delty nezabíraly pouze na zadek a dvoulitr dopovalo turbo. Ale ze soupeřů si v rally dělal hlavně Massimo Biasion dobrý den. Šest titulů ve značkách v řadě za sebou hovoří jasnou řečí.
Fiat se posledních dvacet let chová k Lancii více než macešsky. Automobilka, která byla kdysi dávno na čele světového vývoje, skomírá kromě domácího, tedy italského trhu na úbytě. S jejím logem jezdí přeznačkované chryslery, zbytek vychází z Fiatů a dokonce jich chtěli v Turíně už i zavřít.
Kdo například uvedl do sériové výroby jako první samonosnou karoserii a pětistupňové převodovky? Ano, právě Lancia. Potkal ji tedy poměrně smutný osud.
5. Chevrolet Corvette C3
Podobně dlouhou kariéru jako trojkový Mustang měla za sebou shodou okolností třetí generace Corvetty. Tu ale nezahubila palivová krize. Výkony sice klesaly, ale Vette jí zdárně přežila. Jméno samotné je s námi už šedesát let a v jejím případě bylo těžké vybrat to správné „céčko“.
C3 však vznikala nejdéle ze všech a u ní je to rozhodně pozitivum, ne jako u Mustangu. Navíc je i u nás jaksi nejznámější. Vždycky měla lehkou karoserii z laminátu, jen v posledních letech tento materiál nahrazují čím dál víc pevná uhlíková vlákna. A že v interieru sem tam něco nelícovalo a zlepšilo se to až u C7? A koho to zajímá? Pravověrného fanouška určitě ne!
C3 proslula svými žraločími tvary, na zádi byla ale evidentně vidět inspirace Ferrari. Také vývoji této řady šéfoval geniální Zora Arkus-Duntov. Objem osmiválců rostl až k těžko uvěřitelným 7,4 l. Ten správný „upsizing“ ale dlouho nevydržel, přišly nové bezpečnostní předpisy a už zmíněné ropné kohouty se zavřely.
Znamenalo to konec roadsteru, kupé mohlo mít odnímatelné panely střechy T-Top (název Targa má přece registrovaný Porsche!). Zajímavě vychází porovnání ceny: v prvním roce výroby (1968) stál základní model 4.663 dolarů, v osmdesátém druhém však už přišel na 18.290 dolarů, tedy skoro čtyřikrát více.
6. Mercedes-Benz 300 SL W198
Mercedes-Benz se po válce vrátil k závodům sportovních vozů a nakonec i do formule 1. Do kupé 300 SL série W198 nainstaloval tu nejmodernější techniku, kterou měl k dispozici včetně mechanického vstřikování pro benzinový třílitr. Až na bubnové brzdy, byť pochopitelně kapalinové a se žebrováním. Kvůli vzhůru výklopným dveřím se mu všeobecně říká Gullwing, protože v otevřené poloze připomínaly křídla racka.
Po strašlivé tragédii v Le Mans 1955, kde spolu s Pierrem Leveghem na prototypu 300 SLR zahynulo 82 lidí, se trojcípá hvězda závodní činnosti prakticky vzdala. W198 však pokračovala dál, byť o dva roky později nahradil kupé roadster, který proslulé křídlové dveře pochopitelně postrádal.
Máte dost peněz a chcete si postavit repliku Gullwingu? Jen do toho, ale moc se s ní na veřejnosti nechlubte. Untertürkheim má tvarové řešení patentováno a stále chráněno, takže na autě nemusí být ani trojcípá hvězda. A celá záležitost může skončit špatně: soudem, pro vás samozřejmě prohraným, protože proti jejich právníkům nemáte šanci. A následovat bude pravděpodobně zničení celého vozu bez náhrady. Nevěříte? Už se stalo…
7. Mazda MX-5
Mazda MX-5 připomíná dodnes britské sporťáky. Aby ne, vždyť vývojáři přivezli do Hirošimy jeden Lotus Elan, aby jej podrobně prozkoumali. Zatímco výrobci v Albionu v náruči velkého koncernu postupně ukončovali svou činnost, Mazda koncem osmdesátých a začátkem devadesátých let zabodovala. Z Miaty (v USA jí nikdo nijak neřekne, byť už se tak oficiálně nejmenuje) se stal nejprodávanější roadster na světě.
Je vlastně úplně jedno, o které generaci se bavíme, zda o první NA s výklopnými světly, tedy mrkačkami, či dalších NB a NC. Všechny mají pohon zadních kol.
V poslední se díky verzi Roadster-Coupé s pevnou skládací střechou stalo auto použitelné po celý rok a hlavně, jedná se o relativně dostupný sen. Předchozí zase existovala jako klasické kupé. A aby toho nebylo málo, doma v Japonsku se ta první prodávala pod značkou Eunos.
Mazda se vůbec snažila o vytváření sub-brandů, naštěstí jí to zase hodně rychle pustilo. Nástupce vyvíjejí Japonci spolu s Alfou Romeo. Těšíme se!
8. Porsche 911
Porsche 911 letos oslavilo půlstoletí a jede dál. Mnozí namítnou, že s původním modelem 901 z Frankfurtu 1963 nemá už nic společného. Základní koncepce mu však zůstala: plochý šestiválec v zádi. Nechladí už ho vzduch, ale kapalina.
Původní blok motoru z Brouka za léta vývoje dosáhl svých konstrukčních možností, vždyť agregát měl ve finále oproti původním vozům takřka dvojnásobný (!) objem a vzhledem k VW dokonce třikrát takový. Počítat jednotlivá vítězství v závodech a soutěžích by vydalo na hodně tlustou knihu a jen seznam všech verzí na její druhé pokračování. Představit si vytrvalostní klání na okruzích bez Porsche 911 prostě nelze!
Je zajímavé, že až do konce řady 993, tedy roku 1998 se nezměnil ani skelet karoserie, ani interiér. Oba procházely evolucí dlouhých pětatřicet let. Vlastně o rok méně, protože nástupnická 996 měla premiéru už v devadesátém sedmém, ale klasika dobíhala chvilku s ní.
Jenže kterou devětsetjedenáctku vybrat do našeho přehledu? Určitě tu první, protože design se ukázal být opravdu nadčasovým. A pak ještě první Turbo 930, i to znamenalo jakýsi přelom.
Že se legenda z Zuffenhausenu jmenuje právě takhle, je vlastně dílem náhody. Zasáhl Peugeot, který má označení s nulou uprostřed patentováno a u prodejního modelu od konkurence mu hodně vadilo. Je trochu zvláštní, že Tatru 603 nechali Francouzi být…
9. Toyota Supra Mk. IV
Supra se objevila jako šestiválcová verze kupé Celica už na konci 70. let minulého století. Po prvních dvou generacích přišla konečně samostatná řada s třílitrovým motorem. Té se dařilo i v náročných afrických soutěžích.
Supry se neproháněly jen legálně po nočních ulicích a nezávodily ve zrychlení na dragstripech. Byly k vidění na Pikes Peaku, na okruhu La Sarthe při čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans, v zámořském seriálu SCCA a prestižnímu japonskému mistrovství Super GT vládly po osm sezon.
Poslední Supra skončila svou pouť v červenci 2002, všech řad včetně původních dvou provedení v řadě Celica vzniklo přes 583 tisíc exemplářů. Toyota uvažuje už delší dobu o obnově svých sportovních modelů. Dočkáme se návratu MR2 s motorem uprostřed, Celicy a také Supry?
10. BMW M3 E30
Správné BMW má mít šestiválec, pokud možno bez turba. Jistě, ale najde se i výjimka. A jedna dost podstatná – první M3. V Mnichově vzali dvoudveřovou trojku E30 a udělali z ní homologační speciál pro skupinu A, který museli nabídnout i zákazníkům. Rozšířené blatníky, křídlo na kufru a čtyřválec 2,3 l pod kapotou byly zárukou úspěchu.
Závody cestovních vozů včetně národních šampionátů a vytrvalostních čtyřiadvacetihodinovek a DTM, ale i soutěže – vítězství se jen hrnula. Ano, i z rychlostních zkoušek světového formátu dokázalo tohle auto přivézt nejcennější vavřín (konkrétně Bernard Beguin z Korsiky 1987).
Debut v ME cestovních aut na Monze 1987 však dopadl neslavně: diskvalifikací všech emtrojek v cíli kvůli tenčím plechům na kapotách. Pomiňme spornost onoho rozhodnutí a připomeňme, že prvních šest vozů v cíli tohoto závodu byly pouze BMW M3 a ještě jedno skončilo osmé. Prostě smůla. Tentýž rok byla konečně vyrobena pětitisící silniční M3 kvůli zmíněné homologaci.
Všechny (!) se pak shromáždily na obřím parkovišti v Mnichově-Freimannu kvůli focení. Až poté zamířily k zákazníkům, kteří na ně již netrpělivě čekali. Navíc, mnozí čtenáři nebudou určitě souhlasit, ale v 70. a 80. letech minulého věku vyráběli v Mnichově opravdu hezká auta, na která již nikdy potom nedokázali navázat.