Z češtiny sbírá jedničky a je pyšná, že pochází z Olomouce. Od svých spolužáků na Slovanském gymnáziu by se moc nelišila, kdyby nebyla vietnamského původu. Patnáctiletou Trang Huyen Truongovou si učitelé pochvalují pro její píli, pracovitost a slušnost. Stejně jako další z druhé generace Vietnamců usazených v Česku.
„Narodila jsem se v Olomouci a cítím se jako Olomoučanka. Přemýšlím v češtině,“ říká Truongová, kterou spolužáci oslovují Čanga. Ovládá základy vietnamštiny, ale v češtině je lepší. „V gramatice patří k nejlepším ve třídě,“ chválí studentku její třídní učitelka.
Studenty vietnamského původu si pochvaluje i ředitel hejčínského gymnázia Evžen Mayer. „Jsou výjimeční svou pracovitostí a nejsou s nimi prospěchové nebo kázeňské problémy. Ještě jsem nikomu z nich nemusel udělit ani důtku,“ tvrdí Mayer. Jinak ale vietnamské studenty od těch českých nerozlišuje.
Poslední údaje z Centra pro integraci cizinců říkají, že v Olomouci má trvalý pobyt 338 Vietnamců, dalších 146 zde má dlouhodobý pobyt. „Nejčastěji pracujeme s generací třicátníků či čtyřicátníků, kteří mají zájem doučit se češtinu. Jejich děti už naši pomoc nepotřebují,“ vysvětluje Jan Mochťák z Centra pro integraci.
Zatímco jejich rodiče často prodávají u stánků, mladí Vietnamci chtějí být například lékaři nebo právníky. „Já bych ráda pracovala v cestovním ruchu nebo jako novinářka,“ dodává Truongová.
Většina Olomoučanů s Vietnamci vychází dobře. „Nikdy mi nevadili. Nedávno si u nás otevřeli večerku s potravinami, ve které nakupuji bez obav. Jsou velice slušní,“ uvedla Květoslava Snášelová.
Mezi Vietnamci navíc podle sociálních pracovníků nejsou žadatelé o sociální dávky. Jsou soběstační. „Možná v dalších generacích budou žádat o statut národnostní menšiny. Zatím po něm nijak netouží,“ doplnil Mochťák. Statut zaručuje zvláštní národnostní práva a ochranu kulturních zvyků.
Cizince nadchlo město i tvarůžky, kritizují neochotu
Nenarodili se v Česku. Mají jinou mentalitu. Teď bydlí a pracují v Olomouci a zvykají si na jiný život. Co se cizincům ve městě líbí a co ne? Většině chutná české jídlo. Další míní, že v obchodech a restauracích by mohli být lidé vlídnější. Zkrátka jiný kraj, jiný mrav.
Arnaud Joanny
Je jedním ze tří rodilých mluvčích na Slovanském gymnáziu. Středoškolský učitel Arnaud Joanny, který učí francouzštinu a literaturu, je v Olomouci druhým rokem, předtím působil v Bulharsku. „Tamní studenti byli živější a méně disciplinovaní, čeští víc respektují pravidla. Příjemně mě překvapilo, jak jsou aktivní. Zajímají se o divadlo, kulturu, sport,“ srovnává jedenatřicetiletý Francouz, kterého zaujala v Česku samozřejmá věc, že se žáci ve škole přezouvají.
I když z jeho pohledu je Olomouc spíš menší město, život tady mu vyhovuje. „Okamžitě na mě zapůsobilo krásné historické centrum. Lidé vypadají na první pohled rezervovaní, ale jakmile navážete kontakt, jsou velmi milí,“ říká učitel.
Přestože byl zvyklý na rušnější život, smířil se s tím, že centrum se v sobotu kolem poledne vylidní, obchodníci zavřou a všichni z města odjíždějí. „Ale našel jsem řešení a dělám to jako ostatní. Na víkendy jezdím do přírody, na hory,” směje se rodák z Brestu.
Snaží se naučit česky, ale je to pro něj obtížné. Objednávku v restauraci, tvarůžky prosím, ovšem zvládne bez problémů. Z jídel si kromě olomoucké speciality zamiloval také řízky a polévky. „Bohužel je jasné, že se smaženými jídly to nemůžu přehánět, musím se omezovat,“ hodnotí český jídelníček.
Chutnají mu bílá moravská vína, vyzkoušel také burčák nebo punč na vánočních trzích . Ve volném čase sportuje, hraje s přáteli fotbal, v Olomouci se naučil hrát squash a jezdit na běžkách. „Hodně času trávím v restauracích a kavárnách, kde je příjemná atmosféra. Chodím na koncerty do klubů, Konviktu i do Ponorky. Taky mi vyhovuje, že z Olomouce se snadno dostanu do Vídně, Bratislavy nebo do Polska,” vypočítává Joanny. Svůj pobyt v Olomouci si může prodloužit o dva roky. Už teď je rozhodnutý, že zůstane.
Irena Cakirpaloglu
Z Makedonie se Irena Cakirpaloglu odstěhovala s rodiči a sestrou v roce 1995. Tehdy ji bylo šestnáct a žila ve Skopje. Situace v bývalé Jugoslávii však přiměla rodinu k odchodu. Její otec měl na Moravě příbuzné, proto zamířili do Rapotína u Šumperka.
„Byl to pro nás se sestrou šok, pocházely jsme z velkého města a najednou jsme musely žít na vesnici. Po čtyřech měsících jsme se naštěstí přestěhovaly do Olomouce. Tady jsme se konečně vzpamatovaly,“ vzpomíná mladá žena.
Začala se učit jazyk a nastoupila na gymnázium. Začátky byly těžké, přesto úspěšně odmaturovala a vystudovala vysokou školu. Hodně jí pomohly její výtvarné sklony, odmalička malovala, proto si tento obor také vybrala. „Pro mě to byla nejjednodušší cesta, jak se dostat na vysokou školu, protože česky jsem v té době moc neuměla,“ vysvětluje Cakirpaloglu.
Po příchodu do Olomouce přizpůsobila rodina své zvyky českým tradicím. Začali slavit Vánoce nejen podle pravoslavného kalendáře v lednu, ale také v prosinci.
Ještě patnáct let po emigraci žena občas přemýšlí, jak by vypadal její život, kdyby v Makedonii zůstala. „Tenkrát jsem měla spoustu ideálů, viděla jsem tu zemi jen z lepší stránky,“ říká Cakirpaloglu. Dnes už o návratu neuvažuje, do vlasti jezdí jen na dovolenou a za kamarády z dětství, se kterými zůstává v kontaktu.
I když v Olomouci žije polovinu svého života, mentalita lidí z jižních zemí je jí bližší. „Stačí mi oční kontakt a vím, co se děje. Tady si někdy nejsem jistá, občas vznikají nedorozumění,“ vysvětluje žena, která se uplatnila jako výtvarnice a hodně jí ovlivnila také její osobní zkušenost. Proto pomáhá dětem cizinců zapojit se do výuky na školách.
Andrew Glueck
Po revoluci učil v Olomouci na pedagogické fakultě ruštináře anglicky. Jednou z hravých forem výuky byla i příprava popcornu. Nečekaná odezva nakonec ponoukla chicagského učitele Andrew Gluecka k tomu, že v Olomouci založil firmu vyrábějící tuto kukuřičnou pochoutku. Paradoxně v budově, která se před sametovou revolucí jmenovala Družba a byl to takový „kulturák“ pro sovětské vojáky.
Co se mu ve městě líbí, jsou pěší zóny. „Je dobré, že auta nemůžou vjet všude, že se dá v centru chodit jen pěšky,“ říká Glueck. Naopak nemá rád slůvko bohužel. „To je něco, co v Americe neznáme, že něco nejde,“ popisuje Glueck.
Tvrdí také, že Češi jsou méně ambiciozní a jsou svázáni mnoha pravidly a často nelogickými regulemi. „Dokonce odmítli dát mé matce v restauraci ke guláši cibuli. Číšník řekl, bohužel, nemáme ji jak naúčtovat,“ vzpomněl si Američan na jednu příhodu.
V Česku žije dlouho, nuance jazyka však dosud nerozezná. „Nepoznám ani spisovnou češtinu od hanáčtiny,“ přiznává Glueck, jehož dcery mluví česky i anglicky.
Kvido Sandroni
Narodil se v Praze, ale vyrůstal ve Florencii. Spolu s matkou se Kvido Sandroni jako roční dítě odstěhoval za otcem do Itálie. Ve čtyřech letech po nemoci oslepl. Napůl Čech, napůl Ital se vrátil do rodné země v roce 1993 jako třiadvacetiletý na pražskou filozofickou fakultu. „Chtěl jsem si zdokonalit češtinu,“ vysvětluje s roztomilým přízvukem, který připomíná mluvu italského kuchaře z televizních pořadů.
Olomouc si zvolili s manželkou pocházející z Frýdku-Místku záměrně. „Je menší než Praha a větší než Frýdek. A je to přívětivé město,“ vysvětluje Sandroni, který v Olomouci předsedá Společnosti přátel Itálie a vyučuje italštinu. Uvažuje česky i italsky, občas i podle toho, jaké zrovna poslouchá rádio. „Podle situace také nadávám oběma jazyky. Je pak zajímavé si to zpětně uvědomit,“ usmívá se Sandroni.
Na Čechy pohlíží spíše italsky. „Národy za Alpami považují Italové za chladnější, to je asi tím, že sami doma více žijí na ulici,“ vysvětluje Ital. Za velký rozdíl považuje i ochotu.
„Třeba v obchodě nebo v restauraci je v Itálii zákazník skutečně pánem a majitel se s ním snaží navázat kontakt a důvěrný vztah, přestože se vidí třeba jen jednou v životě. Rozdíl je i ve výchově dětí. Italské děti se více účastní rodinného života. Třeba při oslavách je nikdy nepošlou rodiče hrát si do pokojíčku,“ popisuje Sandroni. Za největší místní nesmysl považuje sladké jídlo, pokud ho podávají po polévce.
