Děti vtáhne do děje Pařízek a Větvička

Cesta každého čtenáře začíná stejně. První písmenka, škola, slabikář, doplňovačky. Stejně postupoval i šedesátiletý Ladislav Horník, jen na konci toho všeho byla kniha. Zástupce ředitele písecké Základní školy Jana Husa je autorem učebnic, pohádek a dívčího románu. „K psaní jsem se dostal v třiadevadesátém roce ve škole. Učil jsem prvňáky a chtěl jsem to dělat trochu jinak,“ vzpomíná kantor. Začal psát pohádky, z jejichž děje žáci odvozovali tvar jednotlivých písmen abecedy. Zjistil, že mu psaní jde
a baví ho. Pustil se proto do originálních příběhů, učebnic pro první stupeň nebo pracovních sešitů z českého jazyka, které žáci používají dodnes. „I v nich jsou pohádky. Nejsem přítelem doplňovacích cvičení, kde je každá věta o něčem jiném. Když je spojím v příběh, je to zábavnější,“ popisuje, jak na děti.
Po třech až čtyřech letech, kdy si dal Ladislav Horník pauzu, ho oslovil písecký divadelní soubor Nitka, jestli by nevymyslel nějakou vlastní pohádku. „Pokusil jsem se a vzniklo jich rovnou šest. Stále je hrají,“ vypráví. Inspirace prý autorovi přichází sama. „Pohádku vidím před sebou, a co vidím a slyším, píšu. Je to úžasný odpočinek. Když tvořím, jsem v jiném světě,“ popisuje Horník. Vymyslel si i vlastní postavy. A není to prý nic jednoduchého. Musí vzít v potaz i technické možnosti divadelního souboru. Loutky a maňásky totiž pak nechají divadelníci z Nitky vyrobit. Jako třeba dvě lesní postavičky z poslední pohádky.
Protože by bylo škoda, aby Pařízek a Větvička hráli jen v jednom příběhu, napsal Ladislav Horník rovnou dva. A zřejmě vznikne i seriál.
Ani tady ale pohádkář nezapře své povolání. „Snažím se, aby byla představení zároveň výchovná a děti se do nich mohly zapojit. Pomáhají loutkám třeba čarovat,“ usmívá se učitel.
Pohádky ale nejsou jediným, co Ladislav Horník vytvořil.
Z jeho pera vzešel i úplně odlišný žánr. Dívčí román. „Když člověk píše učebnice, je svázaný. Každé cvičení je na něco zaměřené. Chtěl jsem proto udělat něco, kde bych měl volnost,“ říká spisovatel. Jednoho dne sedl k počítači a naťukal pár prvních stránek románu o dívce, která po pádu z koně končí dočasně na kolečkovém křesle. „Přijela dcera, tak jsem jí to ukázal. Přečetla listy a zeptala se, tati, jak je to dál? Tak jsem psal a vznikla kniha,“ popisuje.
S přicházejícím létem si dá Ladislav Horník ve své tvorbě pauzu. S psaním ale neskončil. „Přemýšlím, jestli pokračovat dívčím románem, prý se první líbil. Ve škole mi žáci říkali, abych taky napsal něco dobrodružného pro kluky. A mám tajný sen. Dětské science-fiction, ovšem to je velmi náročné, tak uvidíme,“ zvažuje Horník další práci.