Nad otázkou dlouhověkosti, života a smrti se zamýšlí Karel Čapek ve hře Věc Makropulos, kterou uvidí ve středu od půl jedenácté dopoledne diváci v kutnohorském Tylově divadle.
Nové nastudování této Čapkovy hry mělo v královéhradeckém Klicperově divadle premiéru letos v březnu.
Karel Čapek napsal Věc Makropulos v době, kdy byl vážně nemocný. Neměl jistotu, jestli právě tato hra nebude tím posledním, co bude schopný světu sdělit.
„Nabízí se otázka, zda Čapek, stojící tváří v tvář hrozbě smrti, neuložil do své hry kromě etické a morální otázky týkající se správnosti či nesprávnosti utkávání se člověka s přírodou i velice subjektivní výpověď o sobě,“ zamýšlí se dramaturgyně hry Magdalena Frydrych Gregorová.
Příběh ženy, která díky elixíru dlouhověkosti může žít tři sta let, nastoluje otázku, do jaké míry a zda vůbec má člověk právo si zahrávat se zákony přírody. Podle Čapka se ovšem člověk musí smířit s tím, že bude žít staletí pouze ve svých dětech a jejich potomcích.
Režisérku Věru Herajtovou na hře fascinuje právě Čapkovo ztvárnění odvěké lidské touhy po nesmrtelnosti.
„Hlavní postava, Elina Makropulos, nechce umřít, i když její život už nestojí za nic,“ říká Herajtová. „Elina se jednoduše bojí smrti. Ale teprve v závěru se snad ukáže, co je silnější – jestli život v ní anebo ta smrt,“ dodává.