Za osm let oslaví Národní divadlo moravskoslezské sté narozeniny. Za dosavadních dvaadevadesát let prošlo mnohými změnami. Měnilo počet scén, stejně jako název i zřizovatele. „Divadlo jako médium je věčné, bude tady s námi pořád,“ myslí si ředitel divadla Jiří Nekvasil.
Srpen 1919
Už v roce 1882 vznikl v Ostravě první český ochotnický spolek. O dva roky později vlastenci slavnostně otevřeli Národní dům – dnešní divadlo Jiřího Myrona. Stalo se centrem českého kulturního života. Zatímco čeští ochotníci hráli svá představení v Národním domě, Němci si postavili městské divadlo. Původní budovu dnešního Divadla Antonína Dvořáka začali dělníci stavět v roce 1906 a už v září roku 1907 ji slavnostně otevřel Schillerův Vilém Tell. Češi tehdy marně protestovali proti tomu, aby se v divadle hrálo jen německy. Obrat přišel až po vzniku Československé republiky.
V roce 1919 vzniklo Národní divadlo moravsko-slezské. Dnem D, tedy datem, kdy je divadlo opravdu založeno, se stává 12.srpen 1919. Soubor slavnostně svoji existenci zahájil Prodanou nevěstou Bedřicha Smetany. Ve třicátých letech koncertovaly v divadle takové hvězdy jako Igor Stravinskij nebo Sergej Prokofjev.
První změna názvu přišla za války. Pod jménem České divadlo moravskoostravské se přestěhovalo do budovy dnešního Divadla Jiřího Myrona. Z městského divadla se opět stalo divadlo německé.
Brežněv i Hrabal
A po válce přišly další změny názvu. Po Zemském divadle vzniklo Státní divadlo Ostrava. Dnešní Divadlo Antonína Dvořáka dostalo jméno Zdeňka Nejedlého. „Poprvé jsem tam byl někdy v polovině šedesátých let. Pamatuji tu atmosféru před rekonstrukcí se spoustou provizorních dostaven i zkušeben,“ líčí Nekvasil. Do divadla ho vodil otec Miloslav Nekvasil, významný operní režisér. „Jako dítěti se mi velmi líbil Lazebník Sevillský, dodnes si pamatuji atmosféru Lišky Bystroušky. Bylo to tak kolem roku 1966,“ dodává Nekvasil.
Obě budovy divadla prodělaly nejrůznější rekonstrukce. A nevyhnuly se jim ani katastrofy. V roce 1976 Divadlo Jiřího Myrona vyhořelo a stavba nové budovy zabrala celé další desetiletí.
Herci hráli v náhradních scénách. V Divadle loutek na dnešním Masarykově náměstí vznikla komorní scéna, kde mohl režírovat i Jan Kačer, exkomunikovaný z Prahy. Diváci viděli, i když ne příliš dlouho, i takové kusy, jako byla Hrabalova Příliš hlučná samota.
Na druhé straně v Divadle Zdeňka Nejedlého soubor nastudoval hru Leonida Iljiče Brežněva Znovuzrození. A vyjel s ní dokonce na divadelní festivaly. „Radim Uzel mi později říkal, že větší p..el v životě neviděl,“ vzpomínal na Znovuzrození herec Jan Fišar.
V devadesátých letech se divadlo vrátilo k původnímu názvu Národní divadlo moravskoslezské, tentokrát již ovšem bez pomlčky. Zřizovatelem se stalo město Ostrava. „Přejeme si, aby divadlo bylo centrem kulturního i duchovního života,“ říká Nekvasil, který je přesvědčen že jeho soubor má co nabídnout i v době Facebooku. „Chce to fantazii a kreativitu,“ dodává ředitel.
