Do fotbalu ho nevzali, tak obul brusle

Slovenská hokejová reprezentace hledá po propadáku na domácím mistrovství světa a následném vyhazovu Kanaďana Glena Hanlona nového trenéra. Na uvolněný post je několik kandidátů. Mezi nimi i karvinský rodák Ernest Bokroš. Dvaapadesátiletý kouč dovedl na Slovensku k mistrovskému titulu v sezoně 1997/1998 Slovan Bratislava a v sezoně 2000/2001 Zvolen. První místo vybojoval i v české extralize v sezoně 2003/2004 se Zlínem. Byl i u největších úspěchů slovenského hokeje. V roce 2000 tým na mistrovství světa v Petrohradu získal stříbrné medaile a o dva roky později v Göteborgu dokonce titul mistrů světa. Vždy byl v pozici asistenta trenéra.

Co říkáte na to, že se o vás mluví jako o budoucím trenéru slovenského národního týmu?

Potěší to, ale kandidátů je více. Mluví se i o Miloši Říhovi nebo Antonínu Stavjaňovi. Myslím, že čeští trenéři jsou nejblíže slovenské mentalitě.

Jak se rodák z malého městečka dostane k velkému hokeji?

Je to také o štěstí. Původně jsem chtěl hrát fotbal a šel na nábor do tehdejšího NHKG Karviná. Ale nevybrali mě. Brali jen toho, kdo dal gól. Proto jsem se rozhodl zkusit hokej. V Karviné jsem hrál až do osmnácti let, potom jsem odešel na vojnu. Nejdříve do Jihlavy, ale rychle jsem se stěhoval na Slovensko do Trenčína.

Máte ještě nějaké vazby na Karvinou?

Rodiče mi bohužel už zemřeli, ale stále mám v Karviné sestru, kterou často navštěvuji.

Žijete v Trenčíně, kde jste strávil i podstatnou část hokejové kariéry. Jak na to vzpomínáte?/ V Trenčíně jsem hrál jedenáct let. Toužil jsem po titulu, ale zlatá medaile mi stále unikala. Dvakrát jsme skončili druzí. Nejdříve jsme prohráli v roce 1999 ve finále s Pardubicemi a o rok později jsme nestačili na Spartu. Když jsem v jedenatřiceti letech odešel hrát do Německa druhou ligu za Kaufbeuren, myslel jsem si, že se titulu už nedočkám. Nakonec jste se ho dočkal. I když na poslední chvíli. Ano. Po jedné sezoně v Německu jsem se vrátil zpět do Trenčína, kde v mužstvu válel Žigmund Pálffy, a my jsme vybojovali titul. Po téhle sezoně jsem ukončil spokojeně hráčskou kariéru. Jako hráč máte na svém kontě i dvacet startů za reprezentační tým Československa. Účast na nějaké velké akci vám ale chybí. V roce 1985 už to vypadalo, že bych mohl hrát na mistrovství světa v Praze, ale nakonec jsem z nominace vypadl. To mě docela mrzí. Myslím, že za to, že jsem nehrál na šampionátu, nemohla moje výkonnost, ale bylo zatím něco jiného. Řekli mi, že v Praze budou hrát obránci, kteří jsou více sehraní s brankáři. To znamenalo, že to budou hráči z Jihlavy, protože tehdy chytal v nároďáku Jaromír Šindel, kterému se povedla rok předtím olympiáda v Sarajevu. Československo tam skončilo na druhém místě a počítalo se, že bude jednička i v Praze. Bohužel tím mi utekl titul mistra světa. Dočkal jste se ho v pozici asistenta trenéra u slovenské reprezentace v roce 2002. To patří k mým největším úspěchům. S Jánem Filcem jsme poskládali silný tým a navázali na úspěch z roku 2000, kdy Slovensko skončilo druhé. Jak jste prožíval letošní šampionát, který se hrál v Bratislavě a Košicích? Byl jsem na každém utkání Slovenska. Bylo to pro mě, ale především pro fanoušky obrovské zklamání. Je jasné, že tým potřebuje obměnu. Příležitost potřebují dostat mladší hráči. Věděl jste hned po skončení hráčské kariéry, že budete trénovat? Ano. V Trenčíně jsme byli dopředu dohodnutí, že začnu u juniorů. V prvních třech sezonách jsme vyhráli třikrát titul. Potom jsem se už přesunul k mužům. V první sezoně 1995/1996 jsme s Trenčínem skončili druzí. Jako trenér jste získal zatím tři tituly. Na Slovensku se Slovanem Bratislava a Zvolenem. V Česku pak se Zlínem. Vážíte si některého více? Nejvíce si vážím titulu se Zlínem. Tým jsem převzal po sezoně, kdy v extralize skončil na předposledním místě. V následující sezoně jsme byli nejlepší. Se Zlínem jsme hráli i prestižní Super Six v Petrohradě, kde mezi sebou bojovalo šest mistrů nejprestižnějších evropských klubových soutěží. Rok na to jsme pak skončili druzí. V sezoně 2007/08 jste působil i na skok ve Vítkovicích, kde jste po odvolání Miroslava Fryčera převzal těsně před koncem základní části ostravský klub. Vydržel jste tam ale jen do konce sezony. Proč? Po příchodu se nám docela dařilo. Vyhráli jsme nějaké zápasy, ale bohužel se nám nepovedlo dostat do desítky, a nehráli jsme tak play-off. Ve Vítkovicích jsem měl zájem dále pokračovat a vítkovickému vedení jsem předložil i svoji koncepci. Ale nedohodli jsme se. Z Vítkovic jste zamířil do Českých Budějovic, ale toto angažmá asi nebylo příliš povedené. Nezachytili jsme úvod sezony, a od toho se pak všechno odvíjelo. V klubu byl ale jiný problém. O co šlo? Po vedení jsem chtěl, aby provedlo nějaké změny v týmu. To se ale nestalo. Nakonec proti mně byli i fanoušci a chtěli moje odvolání. Tak jsem odešel. A víte co se stalo? Klub vyměnil asi jedenáct hráčů, a sezonu tím tak zachránili. Z Českých Budějovic jste zamířil do Zvolena, kde jste letos nečekaně také skončil. Proč? Vždyť tým figuroval na šestém místě a měl zajištěnou účast v play-off? Práce ve Zvolenu mě bavila do té doby, než jsem zjistil, že někteří hráči z kabiny pustili úmyslně zápasy. Play-off bylo jisté, tak si občas zašli vsadit. Prozradíte, o koho šlo? Ne, to se nezlobte. Jen prozradím, že jsem se tomu měl postavit a měl jsem vyhodit nejdražšího hráče v šatně. V klubu jsem měl dobré postavení a myslím, že bych situaci bez problému ustál. Říkalo se, že i ve Zvolenu byli fanoušci proti vám. Pokaždé se najde někdo, komu se něco nebude líbit. Odmítám ale to, že mě vyštvali fanoušci. Odešel jsem sám. Co dělá v současnosti Ernest Bokroš? Odpočívá na zahradě. Nemám zapotřebí hnát se do dalšího angažmá. Vezmu jen nabídku, která bude stát skutečně za to. Přemýšlel jste někdy, že byste se vrátil zpět do Karviné? To víte, že ano. Ale nakonec jsem našel domov v Trenčíně. Narodili se mi tady oba synové a je tu i jejich domov. Trenčín je nádherné město, vede tudy dálnice a prakticky všude je to kousek, i do Karviné.