Do obrazů kóduje Kristova léta
Málokterý třiatřicátník se může pochlubit tím, že se jeho obrazy objevily ve filmu a že je prodává za více než čtvrt milionu korun. Tibor Červeňák z Hranic, který je další osobností seriálu Generace 77, ano. Od roku 2004 žije se svou rodinou v Belfastu a v těchto dnech se připravuje na výstavu obrazů v New Yorku. Do rodných Hranic se pravidelně vrací.
Číslo jako symbol
Třiatřicítku prožívá Tibor Červeňák v duchu symboliky. „Poslední rok řeším číslo třiatřicet. Jsou to Kristova léta, a protože jsem věřící a zabývám se symbolikou, prožívám ho v magickém duchu symbolů dvou trojek,“ říká Červeňák, který se rozhodl třiatřicítku ukrýt přímo do své tvorby. „Něco vkládám do obrazů do jakéhosi kódu tak, že trojky jsou čitelné jen pro mě a divák se musí zamýšlet, co za tím je,“ vysvětluje výtvarník.
V současné době se připravuje na výstavu v New Yorku, kde by měl ukázat patnáct obrazů, osm širokých téměř dva metry a sedm menších. „Jsem nadšený z toho, že to je v New Yorku, a z toho, že mně dali důvěru. Ještě mám před sebou kus práce, přece jen to není v jiném městě, ale úplně v jiném světě,“ tvrdí výtvarník. O úspěchu moc nechce mluvit, alespoň dokud nebudou jeho obrazy viset na výstavě.
Na svou rodnou zemi ale rozhodně nezanevřel. „Kdyby se naskytla nabídka, rád bych vystavoval i u nás,“ dodává.
Svými obrazy Červeňák neohromuje jen návštěvníky galerií. Jeho některé kusy si dokonce „zahrály“ i ve filmu. „Film se jmenoval Paint, v překladu barva. Mé obrazy byly v ateliéru malířky, která umřela a její manžel žil v tom prostředí se svým synem a všechno jim ji připomínalo. Mlčky si očima říkali, že je tam máma pořád s nimi, že všude jsou její barvy,“ vzpomíná na film Červeňák.
Spokojený je i s loňskou výstavou, na které měl pětadvacet obrazů. „Dnes mohu říct, hodně dobrých obrazů. Všechny jsem prodal do deseti dnů,“ říká muž. Tibor Červeňák žije se svou družkou Alexandrou Zámorskou a jejich dvěma dětmi, devítiletým Tiborem a pětiletou Karolínou v Belfastu, ale do rodných Hranic jezdí pravidelně. „Rád se vracím do Hranic, mám k nim vztah, ale asi bych tam už natrvalo nemohl žít,“ říká. V Belfastu je totiž spokojený.
„Momentálně pracujeme s mou družkou společně. Máme malou mobilní pekárnu a střídáme se. Je to takový malý stroj a v obchodním centru máme pronajatý prostor a pečeme koblihy. Místním chutnají, jsou hodně na sladké. To je náš zdroj příjmu a díky tomu jsem nezávislý a zůstává mi čas na malování,“ vysvětluje malíř. Díky tomu se může pomalu přibližovat ke svému snu. Má v plánu otevřít si svou galerii. Jak se dostal Tibor Červeňák k malování? „Vzpomínám si na to stále. Se školou jsme šli na exkurzi k sochaři a medailistovi Mikoláši Rutkovskému a on tam pracoval na erbech. Předtím jsem ho vídával z okna. Myslel jsem si, že to je bezdomovec. No a když jsme tehdy se spolužáky vešli do jeho ateliéru, tak jsem byl udivený, že to je ten člověk, ke kterému jsem měl odpor. Začal jsem ho v momentě obdivovat, když jsem viděl, co se odehrává pod jeho rukama. Tehdy mně bylo devět let, a zničehonic se ve mně zrodila velká potřeba tvořit,“ vzpomíná Červeňák. Od té doby je celý jeho život spjatý s malováním.
Ti správní lidé
„Od dětství jsem vzhlížel k autoritám, jako byl Francis Bacon, Jackson Pollock, Antoni Tapies, kteří dosáhli jako samouci světového věhlasu. Do toho jsem se vžil a věřil, že to mohu také dokázat,“ řká umělec. A při cestě ke svému snu měl štěstí na lidi, které potkával.
„Rád vzpomínám na malíře Jaroslava Štěpána, měl dost moderní pohled na věci a zajímavou tvorbu. Potom mě inspiroval Zdeněk Smejkal a tady v Belfastu můj galerista. Je to dobrý člověk, i díky němu mám úspěch,“ myslí si malíř.
Jméno Tibora Červeňáka se objevilo také v knize Hraničtí výtvarníci. Medailonek o něm napsal historik umění Tomáš Pospěch. „Tibor vzpomínal na Zdeňka Smejkala jako na člověka, který mu dal víc, než jen kresebnou průpravu, fascinoval jej svým spontánním lidstvím. Když bylo Tiborovi sedmnáct, setkali jsme se poprvé. Vídávali jsme se občas, jednu dobu využíval můj byt jako ateliér,“ vzpomíná Pospěch.
Doplňuje, že malíř později spolupracoval s Muzeem romské kultury v Brně, které také vlastní řadu jeho prací. „S dalšími romskými výtvarníky se zúčastnil například výstavy Svět očima Romů v Brně, Praze, Ostravě, ve Vídni a v Terezíně. Píše se o něm dokonce v několika publikacích věnovaných romskému umění,“ dodává Pospěch.
